Moore, Gary - BBM - Around the Next Dream (1994)

Když se starší brácha oženil, přenechal mi sympatickou sbírku CD složenou z hudby sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Prý na to nebude mít už čas a nechce metráky desek převážet jinam. V tomhle jsem měla velký štěstí - zdědila jsem jeden obrovský hudební koláč. Ta jeho muzika u nás hrála pořád dokola. Něco jsem znala podprahově, aniž bych o to sama jevila zájem. Čas od času si koupím nějakou soudobou záležitost, ale starý věci mě baví mnohem víc.

Tolik odpoveď na výzvu pana vmagistra připojenou pod mým prvním pokusem u desky No More Tears a charakteristika moji hudební cesty životem. Samozřejmě posílám poděkování všem, kteří se nějakým způsobem vyjádřili a neporvali.

Gary Moore byl bráchovým kytarovým esíčkem. Jeho desky si pouštěl pravidelně, hlavně ty rockové. Bluesové období přišlo na řadu až později a ze začátku se mi striktně zajídalo - syrové utahané blues staré školy jsem pořádně nenáviděla. Průlom přišel s touto nahrávkou a deskou Still got the blues. Až na nich jsem poznala, jak může být tento styl příjemný. Umožní vám pohodlně se uvelebit, upřít svůj pohled do dálky a zadumaně rozjímat o každém tónu, který vyluzuje kytaristův nástroj. Některé skladby jsou nádherně nadýchané, některé emotivní a nad některými přemýšlíte, kde pobral jejich autor tolik geniality.

Největším lákadlem je pro mě skladba Why Does Love (Have to Go Wrong), kterou znám s pozměněným názvem z desky Disraeli Gears od Cream. Verzi s Garym Moorem mám však radši. Je kytarově nablýskanější, srozumitelnější a taky o malinko důraznější. Důvod, proč mám tuhle desku tak ráda, tkví ve zpěvu Jacka Bruce. Jeho naléhavý postoj je jednoduše senzační. Dlouho jsem žila v přesvědčení, že ji nazpíval celou sám, až později jsem se dozvěděla o podílu Garyho Moora na sólovém zpěvu i na zpěvu refrénech.

K dalším dominantám patří skladby:
Waiting In the Wings. Kdo ji někdy slyšel, určitě si vzpomene na Jackův uhrančivě rozechvělý hlas. To je něco. City Of Gold a hlavně Where In The World, kde jasně poznáte hlas Garry Moora, který se s Jackem v refrénu prostřídá. Zlatým písmem je zapsaná také Glory Days, opět s oběma aktéry na vokálech. Něžné balady Naked Flame a Wrong Side of Town, stejně jako rock´n´rollem oplácaná I Wonder Why.

Projekt BBM je krémovější než samotní Cream. Deska Around the next dream to v pomyslném souboji s Disraeli Gears u mě vyhrává o jednu nepatrnou délku.
reagovat

vmagistr @ 11.05.2018 14:19:38
Od Garyho Moorea vlastním nějaká ta alba z let osmdesátých (to jsou docela slušné rockové nářezy), ale víc oceňuju dvě alba z nového tisíciletí - "Power of the Blues" a "Old, New, Ballads, Blues". No a pak mě hodně baví deska "Black Rose" od Thin Lizzy - těm Garyho přítomnost v sestavě kapely hodně svědčila.

Martin H @ 11.05.2018 14:22:30
Nádherná deska, jedna z mých nejoblíbenějších. Lituji, že se BBM rozešli a nenahráli toho víc. Velice důstojné a povedené pokračování legendárních Cream. Terko, začínám se těšit, s čím vyrukuješ příště.

VaclavV @ 11.05.2018 15:47:38
Cha, hned jsem musel vylovit z regálu a už mi tu jede. Parádní deska!

horyna @ 11.05.2018 16:18:24
Gary Moore tady hraje stylově zcela přesvědčivě a zpívá daleko lépe, než v pozdějších letech. Jeho hlas dokáže dojemně pohladit a není toli "ošmirglovaný", jako na deskách z nového tisíciletí.
Pořád to ale není nic oproti Bruceovi. Tomu vokální zestárnutí zkrášlilo hlasivky, jako úsměv na tváři krásné dorostenkyně.
U mě boduje především nátlaková citovka Where In The World.
Díky za připomenutí proslulé fošny.

Balů @ 11.05.2018 20:33:42
Blahopřeji, další skvělá volba.
U Garyho preferuji bluesové období a titul
Blues for Greeny, protože Peter Green je múj kytarový a bluesový hrdina.

PaloM @ 12.05.2018 08:30:44
Tak to patríš k veľkým šťastlivcom, že si získala zbierku od brata.
Cream a sólovú tvorbu členov skupiny mám veľmi rád. Tento album im vyšiel a je výborný. Netrúfal by som si tvrdiť, že je lepší alebo niečo z neho je lepšie ako Cream. To je proste legenda, mnohí ju napodobňovali a podľa mňa v tej snahe neprekonali.
BBM album je super, tvoj brat má dobrý vkus a isto ti ho nepokazí.
Gary Moore? Nik by lepšie nezapadol do spolku BB. Škoda ho, odišiel na večnosť priskoro.

terka @ 12.05.2018 08:53:54
vřelé díky za vaše milé postřehy. Část sbírky mám ještě po otci a nové věci si už hledám sama, ale na rockovou cestu mě vyprovázel především bratr. Co v mládí zaznamenáváš....

northman @ 13.05.2018 05:02:01
Když jsem si tuhle desku pustil, tak to bylo jako bych poslouchal novou desku od Cream. Od ukončení činnosti skupiny Cream uplynulo již skoro padesát let, ale jestli si mám osvěžit jejich památku tak si pustím radši kteroukoliv jejich desku, než tohle. Hodně záleží co slyší posluchač jako první. Tahle deska má modernější zvuk na rozdíl od originálu. Pěkný popis, ale tuhle desku bych si nekoupil.

Na úvod začnem asi tak, že blues-rock naozaj nie je môj šálok kávy. Výnimky sa však nájdu a nie je ich zase až tak málo. Kapely, ktoré hrali zaujímavú a invenčnú formu tohto subžánru by sa našlo v historickej studnici naozaj veľa. Jedna z nich bola určite aj slávna skupina Cream, ktorá predstavila svetu niečo ako progresívny blues-rock. Toto legendárne power-trio zanechalo na hudobnej mape dosť výraznú stopu a v 70-tých rokoch sa objavilo nespočetné množstvo kapiel, ktoré sa viac či menej úspešne snažili nadviazať na ich odkaz. Jack Bruce aj Ginger Baker sa po rozpade Cream vybrali kľukatými cestičkami a ich mená sa objavili na rôznych projektoch. Vlastne si obaja vyskúšali počas aktívnej hudobnej kariéry nielen blues-rock, ale aj jazz-rock a rôzne formy rockovej hudby. Jack a Ginger majú jednoznačne hľadačského ducha a som nakoniec rád, že sa Eric Clapton tohto projektu nezúčastnil, pretože (pri všetkej úcte) už dávnejšie mu je tvrdšie ladený rock nejako cudzí.

Gary Moore je môj "ultimate guitar hero" a jeho osobnosť dala albumu Around The Next Dream ten správny kvalitatívny rozmer. V podstate je aj väčšinovým skladateľom, čo je skôr paradox lebo s týmto nápadom prišli práve Bruce a Baker. Moore vniesol do tohto projektu zdravú rockovú dravosť a razanciu, ktorá mu bola vždy vlastná nielen v hard-rockových časoch, ale aj v jeho čisto blues-rockovej perióde. Krátkodobá kapela BBM mala za úlohu oživiť odkaz kapely Cream, no ani v najmenšom nezabudli na to, že sa píše rok 1994. Opäť sa jedná o krásne spojenie nostalgie za časmi minulými a modernejšej nahrávacej technológie, čo teda vôbec neublížilo hudbe ako takej. Album je podľa mňa niečo ako pokračovanie tvorby Cream s jedným novým členom. Bruce a Baker našli v sebe opäť tú neopakovateľnú súhru, ktorá ich preslávila a Moore im dodal presne to, čo obaja potrebovali.

Čarovný úvod v podobe Waiting In The Wings ako keby vypadol z repertoára skupiny Cream. Mooreova kvákavá gitara a naliehavý Bruceov spev má skutočne delikátnu atmosféru. Ak niečo naozaj vybočuje, tak je to určite track číslo tri Where In The World, kde dominuje Mooreov skladateľský štýl. Táto balada však patrí medzi skutočné perly, ktoré dokážu stvoriť asi len tí najlepší z najlepších. Gary Moore si zaspieva aj v ďalších skladbách ako napr. Can't Fool The Blues, Glory Days, Naked Flame či I Wonder Why (Are You Mean To Me?). Práve Glory Days je ďalšie parádne číslo a totálna reminiscencia na tvorbu Cream. Pozoruhodnou kompozíciou je nepochybne aj najdlhšia Why Does Love (Have To Go Wrong). Jack Bruce ju odspieval spôsobom sebe vlastným a dal jej krásne zádumčivý blues-rockový šmrnc. Jeho hlas ozdobil aj poslednú takmer barovo znejúcu Wrong Side Of Town a považujem to za veľmi príjemné ukončenie albumu.

A teraz tie "nešťastné" bonusy. Naozaj nemám rád, keď je na remastrovaných albumoch kopa nepotrebných a nezaujímavých bonusov, ktoré len kazia podstatu klasického rockového diela. Tentoraz to ale nie je tento prípad. Hneď prvý bonus Danger Zone je veľmi podarený aj kvôli výbornému riffovaniu a sólovaniu Garyho Moorea. World Keeps On Turning zložil pôvodne bluesový gitarista s spevák Peter Green, čo je v podstate jeden z najväčších Garyho vzorov. Živé skladby Sitting On Top Of The World (nahrali ju aj Cream na albume Wheels Of Fire) a I Wonder Why (Are You So Mean To Me?) sú celkom fajn a celkový čas albumu sa tak predĺžil až na kolosálnych 77 minút, ale dá sa to zvládnuť celkom v pohode.

Myslím si, že je obdivuhodné s akou doskou prišli a ako pomerne ľahko nadviazali svoje korene. Určite by sa našlo veľa zarytých vyznávačov tvorby Cream, ktorí by odsúdili tento projekt ako málo invenčný či nezáživný. Mám však iný pohľad na tieto veci a som rád, že po vydaní albumu opäť aspoň na chvíľu zažiarili na hudobnej scéne mená ako Jack Bruce a Ginger Baker. Škoda, že projekt nemal pokračovanie pretože schopnosti týchto pánov sú na prvotriednej úrovni. Pre mňa je to ďalšia pekná spomienka na zosnulého Garyho Moorea, ktorý to už nikdy viac na koncertnom pódiu neroztočí (R.I.P.). Mimochodom obal s Gingerom Bakerom je priam na zahryznutie. Hodnotenie 4,5 hviezd.
reagovat

Pověst výtečného irského kytaristy Garyho Moorea od konce osmdesátých let dosahovala úctyhodných rozměrů a na počátku devadesátých už byl žánrově rozkročen přes hardrock, jazzrock, blues rock až ke keltským folklorním vlivům a na koncertech dokazoval svoje jedinečné muzikantské vybavení nejenom jako autor a kytarista, ale i jako zpěvák. Pánové Ginger Baker a Jack Bruce se pokoušeli kontaktovat Erika Claptona, ale ten autorsky ponořen do své vlastní tvorby neprojevil výraznější zájem o aktivní spolupráci a tak se obě legendy obrátily na mladšího kolegu z branže. Gary Moore z toho byl nemálo zaskočen, protože stejně jako Bluesbreakers, Fleetwood Mac, Jimi Hendrix Experince – tak i Cream patřili mezi jeho hudební ikony a po krátkém váhání (spíš z ostychu) nabídku přijal.
Výsledkem této spolupráce vzniklo album, které přitáhlo pozornost pamětníků, ale i tehdejší aktivní rockové generace, která cítila při elektrickém blues ty správné vibrace….. Řekl bych, že na tomto albu dojde k jakési reinkarnaci starých dobrých Cream, v syrovějším hávu, uvidíme…..

WAITING IN THE WINGS – syrový kytarový úvod z rozostřeným zvukem rozlamovaných akordů kytary a jemná preparace wah wah pedálem a máme zde první poctivou rockovou skladbu. Creamovský odér je nepřeslechnutelný, třebaže bicí znějí o něco moderněji, než v šedesátých letech a před mikrofonem je famózní Jack Bruce a jeho důrazné basové odstřelované tóny správně rezonují s elektrickou kytarou Garyho Moorea, který v mezihře vystřelí nádherně přímočaré a přehledné sólo. Mám možnost srovnávat, protože na podobném postu (v konkrétním creamovském repertoáru) jsem slyšet hrát jednak Phila Manzaneru, Clema Clempsona, ale i Vernona Reida….. každá zní jinak a každý svébytně….. Výborný nástup…..

CITY OF GOLD – kdo chce, tak v téhle skladbě uslyší zakletý odkaz skladby Standing At The Crossroad. Podvědomě tam slyším pracovat ty spodní proudy a i když je jinak skladba jinak konstruovaná, přesto se vliv téhle Johnsonovy klasiky nedá popřít a možná to ani tahle parta neměla v úmyslu. Komplexní sound a hutné základy jsou velmi přesvědčivé i s dravými kytarovými party. Bruce zpívá s velkým nasazením a velkým výrazem a je cítit, jak léta po boku Bakera zůstala vryty v jeho pojetí hry, třebaže prošel dalšími hudebními styly a proměnami…..

WHERE IN THE WORLD – elektroakustické kytary v playbacku zvoní a jsou svou naléhavostí velmi kompaktní a strhávají k soustředěnému poslechu. Před mikrofonem stojí Gary Moore a jeho naléhavý a výše položený hlas. Na bicí baterii hraje hostující Akrean Ahmur a také zde vnímám klávesový park Tommyho Eyreho – který má za sebou širokou praxi ve studiích a také členství v kapele Joe Cockera. Hlasy Moorea a Bruce se zde zajímavě spojují a vzniká zvláštní typ naléhavé balady, která se rozlévá prostorem, stejně jako kytarové sólo. Pečlivé aranžmá a melodická linka tvoří ve skladbě páteř celého harmonického pojetí a osloví vás svou podmanivostí. Řekl bych, že je to repertoárové odbočení jako obou členů Cream, tak i Moorea… a velmi příjemné!

CAN´T FOOL THE BLUES – syrové elektrické blues s razantnějším soundem je opět příležitostí pro pěvecký potenciál Garyho Moorea. Bluesová struktura je jasná a neděje se v ní nic, co bychom neznali, neslyšeli jinde a od jiných, ale interpretace je velmi přesvědčivá a patřičně emocionální. Moore opět v mezihře moduluje svoje elektrické tóny a nekompromisně solí jejich jiskřivé záblesky na všechny strany. Za nimi slyším přitlumené hammondky Tommyho Eyreho, jenom pro harmonickou soudržnost, Moore tuhle příležitost se ukázat nepustí a skladba stojí na jeho prezentaci za doprovodu výtečně seřízené rytmiky. Milovník blues určitě proto tomu spojení a pojetí nic nenamítne… Baker to doplňuje údery do činelů Avedis Zildjian, které se vedle Paistů zvýrazňují. Výborný model bluesrocku!

HIGH COST OF LOVING – Jack Bruce v plné kráse za mikrofonem i s výtečně modulovanými basovými tóny. Kvílivý tón Mooreovy kytary dokresluje v sestupech i v prokreslování jednotlivých nástupu svojí hru, kdy výtečně rozechvívá tón (možná jako „dravější Clapton“). Eyre na hammondky zezadu přizvukuje. Není ale regulérní člen kapely a tak prostor pro prezentaci mám přece jenom (asi smluvně) zúžen. Když trochu přivřete oči a nastražíte uši, tak zde ucítíte v zádech dotek creamovské skladby Strange Brew. Dělá to rozechvívaný kytarový tón a baskytarová linka, ale bicí nástroje jedou zcela po svém. Osobně mi to nevadí a naopak si říkám, dostat do skladby ducha minulých časů a přitom ji obléct do jiných šatů (řečeno eufemistickým pojetím) je také kus kumštu, o který se snaží hodně lidí, ale ne vždy se to podaří…

GLORY DAYS – další dravá rocková skladba. Musím opět pochválit vokální výkon, který je zde na famózní úrovni. Bruce a Moore se opět vzájemně prolínají a zase ten opar Cream v pozadí (White Room), krátký vstup na trubku zde učiní další host, Morris Murphy. Přesto se odvážím tvrdit, že skladba by obstála svým harmonickýum pojetím možná i v osmdesátých letech…. Třebaže dravé sólo Garyho Moorea a trubkové téma by se do nich asi až tak moc nehodilo…..

WHY DOES LOVE (HAVE TO GO WRONG?) – zase jsme u Cream – What Went Wrong na Disraeli Gears….. zas tady cítím ten odkaz a proměnu mollových akordů s durovými. V další fázi se ovšem skladba posouvá jiným směrem a pojetím a ten dotek minulosti nepřeslechnete…. Baker hraje umírněněji, šustí činely a hraje pomalé breaky. Skladba má jistou okázalost a majestátnost v interpretaci, což rozmělňují z pozadí klávesy a Moore výtečně mění barvy kytarových tónů. Je to pan kytarista, která nám ukazuje, jak se na to má jít. Hraje si s motivy, ale zároveň syrově zaexhibuje a jako soustruh se svými noži oboří do virtuálního kusu železa… radost poslouchat jak se orientuje v harmoniích a přitom používá svoje krabičky. Emocionální vyvrcholení skladby se odehrává ve famózních obrazech a moje vnímání hudby dosahuje na imaginární vrchol, když si představím, jak asi skladba musela znít naživo…..

NAKED FLAME – rhythm and blues v tom nejlepším světle. Pomalá drolená harmonická struktura a před mikrofonem stojí Gary Moore. „Obnažený plamen“ je podle mého názoru hodně případný název. Cítím jistý žár a pálení a přesto se nemohu odpoutat. Tommy Eyre s hammondkami je pojednou čitelnější a vytváří konkrétní pozadí. Krásná balada, při které se dá zvolna sunout partnerka po parketu tělo na tělo a přitom vnímat čisté aranžmá srozumitelné instrumentace. Kytara je ve skladbě v postavení nenápadného doprovazeče, ale v mezihře se skvěle propojuje s tremolem hammondek a Moore zde báječně rozechvívá tóny a přitom dokáže hrát subtilně, ale i drásavě s velkým výrazem, zatímco Bruce a Baker celkem poslušně dotvářejí rytmické základy bez nějakých překvapivých breaků a attacků. Výrazné vybočení od dramaturgie alba…

I WONDER WHY (ARE YOU SO MEAN TO ME?) – a v závěrečné skladbě jsme opět na bluesrockové platformě. Cválavý rytmus a Moore jako zpěvák a kytarista jedno jsou a pohrávají si v černošském pojetí s tématem, kde máme naservírované šťavnaté kytarové party a hammondkové tlumené a sekané akordické nástupy. Bruce zde výtečně domodelovává basovou linku a výtečně se napojuje na Bakerovu baterii. Dravé, živočišné, divoké, ohnivé a nespoutané blues od začátku až do konce…..

Tahle parta ale bohužel dlouho nevydržela. Škoda, už bylo po revoluci a jezdily k nám kapely z Británie celkem dost často a na tuhle partu jsem se těšil....
Třebaže jsem viděl výtečné koncertní záznamy, které zachycovaly Bakera, Bruce a Moorea naživo a demonstrovaly nejen další předělávky creamovského materiálu, hrané s ještě větší razancí a dravostí, nakonec Moore nesnesl vůkolní tlak, protože byl přímo a nepřímo řadou novinářů, ale i pamětníků srovnáván s Claptonem, což mu vůbec jako aktivnímu hudebníkovi nesedělo a také ho to znervózňovalo a tak z dalšího projektu vycouval a začal se připravovat na album coverů z repertoáru Fleetwood Mac šedesátých let.
Album mě uchvátilo. Pravda, nepřináší asi nic, co bychom už neznali a neslyšeli, ale způsob pojetí, razantní hra, maximální odevzdanost a přehledná aranžmá doplněná výtečnou instrumentací a pěveckými výkony mě „nutí“ dát plný počet hvězdiček.



reagovat

hejkal @ 10.03.2012 15:06:44
Album mám rád, ale skupina sa volá BBM, keď už nejako. Vidím, že si odignoroval, že album na progboarde je a je v rámci profilu Garyho Moorea. Budiš. Dá sa to vnímať ako samostatná jednorázová skupina. Ale primýšľať si názvy, to mi nepríde moc encyklopedické. :)

Petr Gratias @ 10.03.2012 23:38:23
Zdravím, Hejkale....
BBM je pro mě zkratka Bruce, Baker, Moore potažmo
Baker, Bruce, Moore.
Na obalu je BBM jako zkratkové vyjádření jména protagonistů. Nevidím důvod, proč by mělo být tohle album zařazeno jenom do Mooreovy albové produkce.
On se součástí tria...
TYA, CCR, VDGG, WBL....
Kdyby bylo album podepsáno jenom názvem Gary Moore, tak je to jasné, ale BBM k tomu nijak jednoznačně neopravňuje. Album je kolektivní záležitost a ne sólové album. Taky ten Baker na obalu je zavádějící...
Proto jsem zavedl novou kapelu a název jsem jednoduše rozepsal....
Zrovna tak by to potom mohlo být sólové album Bakera nebo Bruce, ale není.

hejkal @ 11.03.2012 06:24:18
Ja nenamietam, iba upozorňujem, že na progboarde je niekoľko profilov osobností, ktoré podchycujú aj niektoré kapelové aktivoty, Rory Gallagher má v sebe zakomponovanú kapelu Taste, Brown má v sebe všetky Piblokto, Battered Ornaments, spoluprácu s Bondom a tak. Nie je to úplne správne, ale je to dané blbým systémom progboardu. Viem si predstaviť, že vytvorím odkazové profily, kde by bolo, že pre túto kapelu klikni sem. Rozpisovať názov, lebo ho takto vysvetlili, čo znamená, je jednoducho nepresnosť najhrubšieho zrna, obal hlása jasne - BBM. To mi nevyhovoríš. :)

Petr Gratias @ 11.03.2012 15:48:01
Souhlasím, Hejkale....
třebaže nejprve byli např.
Premiata Forneria Marconi a potom jenom PFM a pořád to byla ta stejná parta
(ten příklad BBM a naproti Baker, Bruce And Moore...)
ale když to tak vezmeme kolem a kolem a kolem...
nejdůležitější je identifikace hudby.
Zdravím!

hejkal @ 11.03.2012 16:40:51
Jasné. Nešlo mi o nejaké dohadovanie, skôr o vyjasnenie si prístupov. Ideálne by bolo, keby sa to tu dalo celé prelinkovať krížom-krážom, ale systém progboardu má isté nedostatky, ktoré vedú k určitým kompromisom. Hudba je to naj. Pekný večer ti prajem.

Poki @ 27.04.2014 19:13:33
Recenzi i popis profilu BBM jsem na žádost přesunul pod profil Garyho Moorea.

V roku 1994 som sa začal vážnejšie zaoberať myšlienkou venovať sa hudbe a postupne som sa preorientovával na otcovu „starinu“. Nepamätám si už názov stanice, ale v rádiu v jednej relácii predstavili nový album BBM. Mne sa skladba Glory days zapáčila, avšak môj otec, neoblomný fanúšik a obdivovateľ Cream, z toho takmer vyskočil z kože. Vtedy som si asi prvý raz seriózne uvedomil, čo pre rockového nadšenca znamenalo žiť v komunizme. Gary Moore a rytmika Cream, to bola udalosť! Bratranec si kúpil cédéčko a veľmi rýchlo jeho kópie zaplavili celú rodinu.

Už na úvod poslucháča omámi zvuk. Gary Moore sa vyžíva v nemalom diapazóne správne vykreslenej gitary, tu sa kváka, tam sa „žhaví“, inde sa zasa zastreto rozlieva do okolia. Jack Bruce je tradične neopakovateľný, Baker sa viac orientuje na udržovanie rytmu, jeho kotlové maniere sa zjavia iba občas, ale o to viac potešia (Glory days, Why does love (have to go wrong)). Reminiscencie na Cream sú nevyvrátiteľné, striedajú ich bluesové „Mooreovky“ (Can’t fool the blues, I wonder why (are you so mean to me)) a celé je to strašne fajn.

Kde to má šliapať, tam to šliape (Waiting in the wings, City of gold...), kde to má snívať, tam to sníva (Where in the world, Naked flame, Wrong side of time). Osobitne sa zmienim o skladbe Glory days, pretože má „White room“ úvodnú znelku, celá skladba vyžaruje neuveriteľné množstvo energie, pozitívnej nálady, a preto ju mám z celého albumu najradšej.

Na tomto diele som, dá sa povedať, vyrástol, takže má v mojom živote špeciálne miesto a je škoda, že nikdy nedošlo k pokračovaniu.

P.S. Stanica WDR dávala raz dávno celú noc koncertný dokument Rockpalast na tému Jack Bruce a nejaké skladby sa tam zjavili aj v tejto zostave, pamätám si White room, vôbec by mi nevadilo, keby BBM opäť hrali naživo.
reagovat

Filozof @ 11.02.2011 23:07:53
Cream jsem miloval, Gary Moora měl občas rád, čekal jsem, že BBM bude skvělé. Hodně mne to zklamalo. Na rozdíl od Tebe jsem téhle muzice nepřišel na chuť.

martin69 @ 14.02.2011 12:21:41
Mám tuhle desku také rád.Škoda že pokračování se už nikdy nedočkáme.

PaloM @ 20.10.2012 15:10:01
Práve to prvý raz počúvam. V akciovej ponuke mjuzik.sk je CD zaradené pod "Gary Moore" a nebyť toho, že tu je s názvom "BBM", tak to prehliadnem. A je to paráda, súhlasím s hejkalovou recenziou.