Petr Gratias - @ 09.03.2012 | #

Pověst výtečného irského kytaristy Garyho Moorea od konce osmdesátých let dosahovala úctyhodných rozměrů a na počátku devadesátých už byl žánrově rozkročen přes hardrock, jazzrock, blues rock až ke keltským folklorním vlivům a na koncertech dokazoval svoje jedinečné muzikantské vybavení nejenom jako autor a kytarista, ale i jako zpěvák. Pánové Ginger Baker a Jack Bruce se pokoušeli kontaktovat Erika Claptona, ale ten autorsky ponořen do své vlastní tvorby neprojevil výraznější zájem o aktivní spolupráci a tak se obě legendy obrátily na mladšího kolegu z branže. Gary Moore z toho byl nemálo zaskočen, protože stejně jako Bluesbreakers, Fleetwood Mac, Jimi Hendrix Experince – tak i Cream patřili mezi jeho hudební ikony a po krátkém váhání (spíš z ostychu) nabídku přijal.
Výsledkem této spolupráce vzniklo album, které přitáhlo pozornost pamětníků, ale i tehdejší aktivní rockové generace, která cítila při elektrickém blues ty správné vibrace….. Řekl bych, že na tomto albu dojde k jakési reinkarnaci starých dobrých Cream, v syrovějším hávu, uvidíme…..

WAITING IN THE WINGS – syrový kytarový úvod z rozostřeným zvukem rozlamovaných akordů kytary a jemná preparace wah wah pedálem a máme zde první poctivou rockovou skladbu. Creamovský odér je nepřeslechnutelný, třebaže bicí znějí o něco moderněji, než v šedesátých letech a před mikrofonem je famózní Jack Bruce a jeho důrazné basové odstřelované tóny správně rezonují s elektrickou kytarou Garyho Moorea, který v mezihře vystřelí nádherně přímočaré a přehledné sólo. Mám možnost srovnávat, protože na podobném postu (v konkrétním creamovském repertoáru) jsem slyšet hrát jednak Phila Manzaneru, Clema Clempsona, ale i Vernona Reida….. každá zní jinak a každý svébytně….. Výborný nástup…..

CITY OF GOLD – kdo chce, tak v téhle skladbě uslyší zakletý odkaz skladby Standing At The Crossroad. Podvědomě tam slyším pracovat ty spodní proudy a i když je jinak skladba jinak konstruovaná, přesto se vliv téhle Johnsonovy klasiky nedá popřít a možná to ani tahle parta neměla v úmyslu. Komplexní sound a hutné základy jsou velmi přesvědčivé i s dravými kytarovými party. Bruce zpívá s velkým nasazením a velkým výrazem a je cítit, jak léta po boku Bakera zůstala vryty v jeho pojetí hry, třebaže prošel dalšími hudebními styly a proměnami…..

WHERE IN THE WORLD – elektroakustické kytary v playbacku zvoní a jsou svou naléhavostí velmi kompaktní a strhávají k soustředěnému poslechu. Před mikrofonem stojí Gary Moore a jeho naléhavý a výše položený hlas. Na bicí baterii hraje hostující Akrean Ahmur a také zde vnímám klávesový park Tommyho Eyreho – který má za sebou širokou praxi ve studiích a také členství v kapele Joe Cockera. Hlasy Moorea a Bruce se zde zajímavě spojují a vzniká zvláštní typ naléhavé balady, která se rozlévá prostorem, stejně jako kytarové sólo. Pečlivé aranžmá a melodická linka tvoří ve skladbě páteř celého harmonického pojetí a osloví vás svou podmanivostí. Řekl bych, že je to repertoárové odbočení jako obou členů Cream, tak i Moorea… a velmi příjemné!

CAN´T FOOL THE BLUES – syrové elektrické blues s razantnějším soundem je opět příležitostí pro pěvecký potenciál Garyho Moorea. Bluesová struktura je jasná a neděje se v ní nic, co bychom neznali, neslyšeli jinde a od jiných, ale interpretace je velmi přesvědčivá a patřičně emocionální. Moore opět v mezihře moduluje svoje elektrické tóny a nekompromisně solí jejich jiskřivé záblesky na všechny strany. Za nimi slyším přitlumené hammondky Tommyho Eyreho, jenom pro harmonickou soudržnost, Moore tuhle příležitost se ukázat nepustí a skladba stojí na jeho prezentaci za doprovodu výtečně seřízené rytmiky. Milovník blues určitě proto tomu spojení a pojetí nic nenamítne… Baker to doplňuje údery do činelů Avedis Zildjian, které se vedle Paistů zvýrazňují. Výborný model bluesrocku!

HIGH COST OF LOVING – Jack Bruce v plné kráse za mikrofonem i s výtečně modulovanými basovými tóny. Kvílivý tón Mooreovy kytary dokresluje v sestupech i v prokreslování jednotlivých nástupu svojí hru, kdy výtečně rozechvívá tón (možná jako „dravější Clapton“). Eyre na hammondky zezadu přizvukuje. Není ale regulérní člen kapely a tak prostor pro prezentaci mám přece jenom (asi smluvně) zúžen. Když trochu přivřete oči a nastražíte uši, tak zde ucítíte v zádech dotek creamovské skladby Strange Brew. Dělá to rozechvívaný kytarový tón a baskytarová linka, ale bicí nástroje jedou zcela po svém. Osobně mi to nevadí a naopak si říkám, dostat do skladby ducha minulých časů a přitom ji obléct do jiných šatů (řečeno eufemistickým pojetím) je také kus kumštu, o který se snaží hodně lidí, ale ne vždy se to podaří…

GLORY DAYS – další dravá rocková skladba. Musím opět pochválit vokální výkon, který je zde na famózní úrovni. Bruce a Moore se opět vzájemně prolínají a zase ten opar Cream v pozadí (White Room), krátký vstup na trubku zde učiní další host, Morris Murphy. Přesto se odvážím tvrdit, že skladba by obstála svým harmonickýum pojetím možná i v osmdesátých letech…. Třebaže dravé sólo Garyho Moorea a trubkové téma by se do nich asi až tak moc nehodilo…..

WHY DOES LOVE (HAVE TO GO WRONG?) – zase jsme u Cream – What Went Wrong na Disraeli Gears….. zas tady cítím ten odkaz a proměnu mollových akordů s durovými. V další fázi se ovšem skladba posouvá jiným směrem a pojetím a ten dotek minulosti nepřeslechnete…. Baker hraje umírněněji, šustí činely a hraje pomalé breaky. Skladba má jistou okázalost a majestátnost v interpretaci, což rozmělňují z pozadí klávesy a Moore výtečně mění barvy kytarových tónů. Je to pan kytarista, která nám ukazuje, jak se na to má jít. Hraje si s motivy, ale zároveň syrově zaexhibuje a jako soustruh se svými noži oboří do virtuálního kusu železa… radost poslouchat jak se orientuje v harmoniích a přitom používá svoje krabičky. Emocionální vyvrcholení skladby se odehrává ve famózních obrazech a moje vnímání hudby dosahuje na imaginární vrchol, když si představím, jak asi skladba musela znít naživo…..

NAKED FLAME – rhythm and blues v tom nejlepším světle. Pomalá drolená harmonická struktura a před mikrofonem stojí Gary Moore. „Obnažený plamen“ je podle mého názoru hodně případný název. Cítím jistý žár a pálení a přesto se nemohu odpoutat. Tommy Eyre s hammondkami je pojednou čitelnější a vytváří konkrétní pozadí. Krásná balada, při které se dá zvolna sunout partnerka po parketu tělo na tělo a přitom vnímat čisté aranžmá srozumitelné instrumentace. Kytara je ve skladbě v postavení nenápadného doprovazeče, ale v mezihře se skvěle propojuje s tremolem hammondek a Moore zde báječně rozechvívá tóny a přitom dokáže hrát subtilně, ale i drásavě s velkým výrazem, zatímco Bruce a Baker celkem poslušně dotvářejí rytmické základy bez nějakých překvapivých breaků a attacků. Výrazné vybočení od dramaturgie alba…

I WONDER WHY (ARE YOU SO MEAN TO ME?) – a v závěrečné skladbě jsme opět na bluesrockové platformě. Cválavý rytmus a Moore jako zpěvák a kytarista jedno jsou a pohrávají si v černošském pojetí s tématem, kde máme naservírované šťavnaté kytarové party a hammondkové tlumené a sekané akordické nástupy. Bruce zde výtečně domodelovává basovou linku a výtečně se napojuje na Bakerovu baterii. Dravé, živočišné, divoké, ohnivé a nespoutané blues od začátku až do konce…..

Tahle parta ale bohužel dlouho nevydržela. Škoda, už bylo po revoluci a jezdily k nám kapely z Británie celkem dost často a na tuhle partu jsem se těšil....
Třebaže jsem viděl výtečné koncertní záznamy, které zachycovaly Bakera, Bruce a Moorea naživo a demonstrovaly nejen další předělávky creamovského materiálu, hrané s ještě větší razancí a dravostí, nakonec Moore nesnesl vůkolní tlak, protože byl přímo a nepřímo řadou novinářů, ale i pamětníků srovnáván s Claptonem, což mu vůbec jako aktivnímu hudebníkovi nesedělo a také ho to znervózňovalo a tak z dalšího projektu vycouval a začal se připravovat na album coverů z repertoáru Fleetwood Mac šedesátých let.
Album mě uchvátilo. Pravda, nepřináší asi nic, co bychom už neznali a neslyšeli, ale způsob pojetí, razantní hra, maximální odevzdanost a přehledná aranžmá doplněná výtečnou instrumentací a pěveckými výkony mě „nutí“ dát plný počet hvězdiček.

Petr Gratias @ 10.03.2012 23:38:23 | #
Zdravím, Hejkale....
BBM je pro mě zkratka Bruce, Baker, Moore potažmo
Baker, Bruce, Moore.
Na obalu je BBM jako zkratkové vyjádření jména protagonistů. Nevidím důvod, proč by mělo být tohle album zařazeno jenom do Mooreovy albové produkce.
On se součástí tria...
TYA, CCR, VDGG, WBL....
Kdyby bylo album podepsáno jenom názvem Gary Moore, tak je to jasné, ale BBM k tomu nijak jednoznačně neopravňuje. Album je kolektivní záležitost a ne sólové album. Taky ten Baker na obalu je zavádějící...
Proto jsem zavedl novou kapelu a název jsem jednoduše rozepsal....
Zrovna tak by to potom mohlo být sólové album Bakera nebo Bruce, ale není.