Reakce na recenzi:

Antony - @ 29.04.2017

BIG BIG TRAIN jsou tady docela dlouho, mají za sebou velice symbolickou historii. Symbolická je ve smyslu vývojové hyperboly osudu, trochu tím připomínají Habsburky. Pomalý vzestup do relativního vrcholu a pak rychlý pád do naprostého zmaru. Mám dobře na paměti jejich nenápadné počátky na úrovni druholigového neoprogu, sympatickém tím, že se aspoň snažili, ačkoli slyšitelná absence talentu tuto snaživost stahovala do divizních rovin daného žánru. Nakonec jsem je přestal sledovat, zlomil nad nimi hůl, jako nad beznadějnými nešťastníky. Když vyšlo English Electric (Part One), bylo evidentní, že přece jen našli svoji tvář postavenou na vnějším efektu gabrielovsky zlomeného hlasu (ovšem Gabriel měl výrazovou škálu tisíckrát pestřejší) obklopeného nekonfliktními melodiemi jako z červené knihovny. Druhý díl to už jen rozmělnil, dvojalbum je rozvleklé k nedoposlouchání. Následující titul pak ukázal, že se BIG BIG TRAIN osvědčeného receptu sveřepě drží, vývoj stylu jest pro ně ukončen, už se bude vyždímaný progpopový hadřík jen ještě více lisovat. Letošní album je důvod, proč lámu hůl podruhé, definitivně.

Hudba na ploše 67 minut je nenápaditá, jednotvárná a utahaná. Vše se odehrává v jedné nezajímavé plytké poloze, kterou si zřejmě definovali jako žádoucí. Takový "One Trick Pony", co čeká na aplaus. Všudypřítomné klavírní, housličkové a flétničkové bezcílné preludování bez špetky originality to nezachrání, je to jen laciná přeslazená poleva na nepodařené bábovce. Vrstev zvukového balastu je na nahrávce požehnaně. Možná to někoho ohromí, avšak na mne to působí jen jako vyčpělý efekt, značně vybledlý a neúčinný, v konečném důsledku únavný, nudný a prázdný. Jediný zajímavý moment - první skladba, osmá minuta, tohle udělali před léty např. tuzemští KAZACHSTÁN, akorát daleko lépe a působivěji. Tady je to zvětralá limonáda.

Tuctový kýč mne nikdy nebral, nejinak je tomu i zde. Toto akustické pozérství mi připomíná jeden report ze staré Melodie, kde se žurnalista pozastavoval nad MODERN TALKING, jak zaujal jejich koncert pořadatele z řad důchodců, až konstatovali "však sú to také pekné pjesničky". Jo, tak nějak je to i tady, nakašírované papundeklové písničky bez ducha, nápadu, náladové dynamiky, vývoje, příběhu. Zato univerzální pro posluchače, co chce muzak s přízviskem rock.

Výprodejová lacinost čiší z každé noty bez koulí, z každé hodňoučké melodie, z každého vtíravě slakobolného tónu. Pustíte-li kteroukoli skladbu v libovolném místě, stále stejný děj, zpěv, poloha, tempo, harmonie. Beztvaré blátíčko, ze kterého originální skulpturu nevysocháš. Dramatu a progresivity se tam nachází asi tolik, jako ve venezuelském seriálu. Je to stejně dlouhé i nesnesitelné. A stejně populární, tedy hodně, neboť konzumentů jsou masy. Děkuji nechci.

Za co ta jedna hvězda? Grimspound je "pouze" nudné album, které se otravně vleče, ale není mi z něj špatně. Nejsou na něm všechny možné trendy ošklivosti, jako na 90% současné produkce, je to jen prázdný kýč. Existují ještě horší obludnosti, jejichž poslech skutečně vyvolává nevolnost, DISPERSE, BAROCK PROJECT, H-MARILLION, abych jmenoval konkrétně z poslední doby. Pro takovéto mám vyhrazenou nulu, což neznamená "nehodnoceno, nýbrž "odpad", mám-li použít terminologii hodnotící škály na csfd.cz

Ano, sú to také pekné pjesničky. To je málo, žalostně málo. Univerzální euro-kýčo-pop-rock.