Reakce na recenzi:

Tomáš Rojt - @ 31.01.2018

Rozkročeni v širokém řečišti britského artrocku, pramenícího někde v 70. letech, s Genesis na dotek na levoboku a Jethro Tull na dohled na pravoboku, vytvořili si BBT přesto svůj svébytný a snadno rozpoznatelný styl.
Od roku 2009, s výraznými posilami Nickem D´Virgiliem a Davidem Longdonem se soustředěně a systematicky posunují na čelo ostrovního art/progrockové scény. V rychlém sledu vydané novinkové album otvírá odvážně více než 12 min. dlouhá skladba „Brave Captain“, přesto jeden z vrcholů alba a jedna z nejpůsobivějších skladeb v historii skupiny vůbec, a to jak po hudební, tak i textové stránce. Celé album působí vyzrálým, srozumitelným a vyrovnaným dojmem, střídají se zde kratší i delší kompozice, ale ani náhodou nezavadíte o samoúčelné natahování skladeb. Brilantní aranže jsou vyvážené, vše je na svém místě, ani jedna nota navíc a ani jedna nechybí. A tak si užíváte charakteristické prvky jako vícehlasé vokály, příčnou flétnu, violu a podmanivý vokál Davida Longdona plnými doušky. Jen žestě, tolik typické pro poslední alba, tentokrát neuslyšíte. Naopak vůbec poprvé v historii skupiny se objevuje v ostrovním folkem nabité „The Ivy Gate“ hostující zpěvačka a to Judy Dyble. Duším přemýšlivých nostalgikům se dostane pohlazení v podmanivé „Meadowland“ a stejně tak si smlsnou i na titulní skladbě.
V cestě na samotný vrchol stačí už jen docela maličko – že by příště?