Reakce na recenzi:

john l - @ 14.08.2017

Britové Landmaq měli už od svého nástupu na scénu na prahu devadesátých let silnou fanouškovskou podporu v Německu, Francii, Polsku a dokonce i v rodné Anglii, kde si rázem získali kultovní postavení. Všechny nahrávky s Damianem Wilsonem v roli pěvce, dodnes těší posluchače, kteří si libují v inteligentní muzice. Na stránkách Progarchives je dokonce následující dvojice alb s Tracy Hitchings hodnocena ještě lépe. My se však vrátíme zpět k počátkům Landmarq, kdy kapela byla pouze mužskou záležitostí a v progresivní uličce řídil její přednes emotivní, vyšperkovaný Wilsonovský vokál.

Ta na albu Infinity Parade dostála svého vytyčeného cíle, předurčeného mimořádně rozehranou partií na debutní desce, že se rázem stala nejen vlajkovou lodí samotných Landmarq, ale taky šablonou pro neoprogresivní kapely devadesátých let, které se na scéně začínali probouzet.

Vyvážená paleta všech nástrojů v čele s bublající a pobrukující baskytarou, příjemným zvukem kláves, vynalézavou kytarou a emotivnně zpívajícím shouterem, dokáže i v dnešní, časoprostoru pohladit po duši.

Největší zbraně kapely, jako jsou časté změny tempa, propracovanost, emocionalita, nasazení a velká soudržnost, dostáli na druhé fošně ještě větší pestrosti a rozmanitosti. Start je opatrný, konejšivé akustické kytary nesou skladbu Solitary Witness a pomalu dláždí cestu mnohem zajímavějším kouskům, které mají v závěsu přijít. Prvním z nich je valčíkový rytmus precizně aranžované Gaia's Waltz. Nejpozděj tady se divák uzpozorní a mezi rty pronese něco ve smyslu" tak tohle je hodně dobrý". Instrumentální pohoda Landslide připraví půdu pro dlouhý epochální příběh, popisující stavbu monstrózní vodní elektrárny Tři Soutěsky, Ta'Jiang. O podobně výpravné projekty, které vychází ze sedmdesátých letech, se budou snažit různé, především britské neoprogové spolky v průběhu celého desetiletí, možná i později. Její modulace a obměny jsou mistrně pospojované a zanechávají ten nejpříjemnější dojem. Tailspin (Let Go The Line) je nejatmosféričtějším kouskem na desce, dokáže rozdmíchat pěkně strašidelné stavy, až vám tanečnější a rytmicky rozpustilá The More You Seek The More You Lose, přijde jako balzám na nervy. Tahle dvojice skladeb, patří společně se závěrečnou, sametovou Embrace, ve které je nablízku milý hlas Eileen Ruthford, k tomu nejlepšímu, co dokázali Landmarq ve své historii stvořit.

Infinity Parade je pospolitě soudržná a na progresivním poli nejsilnější nahrávka, dnes z velké části zakonzervované kapely Landmarq. V tuto chvíli, po pětadvaceti letech, je její vskříšení pro mnoho mladých, ale i starších obdivovatelů tohoto stylu učiněnou pootevřenou pokladnicí, ve které se vyplatí pořádně prohrabávat.