Reakce na recenzi:

Snake - @ 28.02.2014

Rocková muzika na sebe může vzít mnoho velice různorodých podob. Rozhodně tedy nemusí být jen energetickým koktejlem a výbušnou směsí, nutící posluchače poskakovat v divokých kreacích, hrozit pěstí, nebo zuřivě mávat hlavou a mísit tak jejím obsahem. V mnoha případech nabízí také prostor ke snění, uvolnění, odpočinku, relaxaci a takovým "mustrem" můžou být Camel. Album Music inspired by the Snow Goose je téměř nepřetržitým, třiačtyřicet minut dlouhým tokem ryze instrumentální hudby, u které se báječně odpočívá. A nejlépe s lahví oblíbeného alkeholu po ruce.

Už tady bych mohl svou "recenzi - nerecenzi" ukončit, ale přece jen bych chtěl vypíchnout pár skladbiček mě nejmilejších. A musím začít hned u skočné Rhayader, s chytlavou flétničkou Andyho Latimera. Své instrumentální mistrovství Camel rozehrají hned v následující Rhayader Goes to Town. Právě tohle je ta poloha, která mi sedí nejlépe a kterou dobře znám již z předcházejících alb Camel a Mirage. Skladba č. šest, The Snow Goose, nabídne kouzelně melodický motiv s citlivým kytarovým sólem a Friendship, s těmi dřevěnými dechy a pohádkovou atmosférou, jako kdyby vypadla z animáku určeného dětem. Úžasný moment !

Dalšími pěknými střípky, u kterých chtěl bych se zastavit, jsou Flight of the Snow Goose, s parádními a vysoce melodickými sóly Latimera i Bardense a Dunkirk, kde prvně všímám si mohutnější podpory symfonického orchestru. Nu a předposlední členitější skladba La Princesse Perdue, opět s vydatným přispěním symfoňáku, je tím pravým vyvrcholením výborného alba.

Ostatně u Camel jsou výborné minimálně první čtyři desky. The Snow Goose je však vyjímečná svým konceptem i tím, že je zcela instrumentální. Vyjímečné tak bude i moje dnešní hodnocení. Five stars!