Reakce na recenzi:

horyna - @ 16.09.2017

Neznám přesnou příčinu ani zákulistní boje, které stáli za opětovným odchodem či vyhazovem Damiana Wilsona z řad Threshold. Ale jelikož se něco podobného ve spojitosti s tímto zpěvákem a stejnou kapelou událo v jejich společné kariéře už potřetí, srdečné přátelství mezi sokem a dvěma kohouty ze smetiště s názvem Threshold v poslední době nejspíš nepanuje. Těmi dvěma kohouty a hlavními lídry, chceteli majiteli značky Threshold mám samozřejmě na mysli kytaristu Karla Grooma a klávesáka Richarda Westa. Tihle dva tu svoji káru táhnou už od konce osmdesátých, respektive začátku let devadesátých a jako hlavním skladatelů, jim patří i veškerá slíznutá smetana.

Když po nešťasném skonu Andrew McDermotta vytrhl Threshold trn z paty Damian už potřetí, většina fanoušků (včetně mě samotného) se tomu zprvu divila, ale s úspěchem desky March of Progress jej velice ráda přivinula nazpátek. Koncertní činnost znovu nabrala obrátky, v kapele panoval stav spokojenosti a za pouhé dva roky se běželo do studia znovu. Ovšem nahrávka For the Journey spíše recykluje, než aby přinesla a obohatila styl kapely novými prostředky, jako se to podařilo její předchůdkyni. Nazval bych to určitým druhem stagnace a usnutí na vavřínech. Na stranu druhou nejde o žádnou průserářskou desku, jen si kapela s její přípravou zapomněla jaksi vyndat kopírák vložený mezi listy s notovým zápisem.

Když se tudíž letos na jaře na internetu objevila zpráva, že Damian Wilson v kapele opět nefiguruje, nestačila se drtivá většina posluchačů údivem škrábat za ušima. Druhá jobovka přišla hnedle vzápětí a tou byl návrat dalšího staronového pěvce z vlastních řad, Glynna Morgana. A tak to vypadá, jakoby Westovci neměli (nebo nechtěli) kde brát a rozhodli se mezi sebe povolat vždy jen zpěváka, který s nimi už v minulosti vystupoval. Legrační mě přijde myšlenka, koho si pánové pozvou napříště, až zase dostane kopačky Glynn. Možná počtvrté Damiana :-) Bude to pak spíš k smíchu, nebo k pláči? Ale nechme budoucnost stranou, teď tu máme přítomnost a s ní spojené i toto nové album.

Album, které bylo dopředu avízované jako double, to bude mít nejen díky své časové náročnosti nesmírně těžké. Je známo hodně případů, kdy si kapela s vydáním časově nadsazeného materiálu pořádně vylámala zuby. Myšlenka je to sice pěkná, ale ne vždy se ji podaří převézt do praxe tak, aby byla náležitě oceněna a především aby konceptuelně zaujala, nenudila a neopakovala se. Staré známé pořekadlo že méně je někdy více, se dá úspěšně implantovat na spousty hudebních děl, napříč celou její historií. Druhým kamenem úrazu by mohl být po dlouhých letech navrátivší se G. Morgan na postu pěveckém. Ono totiž nahradit tak dobrého zpěváka, jakým bezesporu Damian byl, není vůbec jednoduché. Navíc se dle mého jeho vokální kvality s přibývajícím věkem zvyšovali a pro produkci Threshold dnešních dnů, byl naprosto ideální. Rovněž mě mrzí absence druhého kytaristy Pete Mortena, jenž na obě předešlé nahrávky přispěl po jedné zajímavé skladbě a jejich produkci oživil.

A teď tedy k čerstvé, pouhých pár týdnů se v obchodech pohybující novince:

Myslím si, že posluchač který je s tvorbou kapely semknut a má většinu jejich katalogu dobře naposlouchaného, nemůže být novou nahrávkou zklamán, ale zároveň ani velkolepě nadšen. Threshold totiž zůstávají zapouzdřeni v své metalové ulitě a nových prostředků, které by dokázali diváka razantně strhnout, desku oživit, či vůbec něco změnit je jako šafránu. Najdeme tu opravdu hodně melodií, ale také nudných, typicky Threshold-ovských hoblovaček, které mě s přibývajícím věkem a přibývajícími alby kapely vytáčí stále víc. Ani klávesové rejstříky Richarda Westa už nejsou tak originální, jako ještě před pár roky. Co mi na desce vyloženě chybí, je zřetelnější a hlubší důraz na atmosféru. Ano, možná tohle je "vývoj" jakým chtějí Threshold jít, já mám ale mnohem raději jejich temnou stránku a desky, které atmosféru skutečně krájely.

Ptám se proto s čím chce kapela zabodovat letos? Zpěvák Glynn Morgan to rozhodně nebude. V jeho projevu postrádám snadno rozpoznatelnou vokální barvu, tady se s Macem měřit vůbec nemůže, ale chybí mu i technika a emoce, jaké měl ve svém hrdle jeho předchůdce. Glynn je plochy, málo výrazný i málo přesvědčivý, ale stále je to typ zpěváka, který se k Threshold hodí a zřejmě proto mu dali pánové opět přednost. Pozitiva nahrávky bych vypíchnul v momentech jako jsou, folkově pastorální motivy v úvodních písních obou cd, pěkně vystavěná melodická sóla a několik vskutku pozoruhodných akustických meziher, na které má kapela už léta svůj patent. Zajímavých melodických vyhrávek a pádících riffů se tu také najde věrtel, ale když je pak zazdí skrumáž rytmických metalových temp a přemosťovacích pasáží, říkám si není tohle trochu málo? Navíc, když se na disku druhém občas vaří z vody.


Threshold mě dnes svým přístupem začínají připomínat kolegy Dream Theater. Ti rovněž zapadli do vlastní sebestřednosti a ve své zahrádce česají pouze plody, na které spolehlivě dosáhnou. Zrezivělá branka, kterou by mohli vyklouznout ven jde pootevřít pěkně ztuha a zdá se, že její patny už nikdo z dvojice Groom/West promazávat nehodlá a nechce.