Threshold - Legends Of The Shires (2017)

Kapely zavedených jmen se během své kariéry potýkají s nejedním problémem. Jeden z hlavních je, jak zachovat svoji popularitu. Jak dál, co objevovat, když je vše, co bylo třeba, jest objeveno. Novoty jsou kontraproduktivní, tak co ještě, hledačství je špatně. Setrvávání na jistotách, opatrnost, jasně. Rozvíjení talentu, uf, dřina. Nikdo nemá recept. Ale žít v šoubyznysu chce každý, a je jedno, jestli prog, pop, nebo hip hop. Lze sledovat na kariéře různých skupin, jak se to s nimi motá, opravdových géniů je nemnoho. Většina na svoji Devátou čeká bezvýsledně.

THRESHOLD nastartovali svoji kariéru v době, kdy progresivní odnož metalu ještě patřila mezi průkopnické žánry. Měli štěstí na výrazné vokalisty, komponisty, osobnosti. Vytvořili si svůj nezaměnitelný styl, zaznamenali několik milníků. Stali se pojmem. Ale od jisté doby se jejich tvorba stala jen a jen rozmělňováním sebe sama, hrkání kolovrátku navyklých postupů se nedalo přeslechnout. Každé album od roku 2002 znamenalo sestup o stupínek níže. Každé album bylo víc a víc zaplácnuté rutinní efektní manýrou zpěv/kytara/bombastičnost a v této kaši se vše začalo utápět. Nedostatek nápadů byl nahrazen nacvičenou efektní pózou. Okázalý pomp metal, no brain.. kapelu jsem odpískal, z této jámy se skoro nedá vylézt, je to past. Talent dostal obojek, a než by se cukal na krátkém řetězu, seděl raději v boudě.

Umřel Mac, Wilson dostal vale. Blbý co? Navíc, zpátky nastoupil ten špatný Glynn Morgan. Už se nedalo čekat opravdu nic. Jak je někdo v kómatu, čeká se jen na odpojení od přístrojů. Mno. Jenže místo nekrologu dostala Groomova parta transfuzi živé vody. Dost dobrý a nečekaný.

Legends Of The Shires je naplněno odlehčenou metalovou muzikou, kde vrcholu opět nabývá dávno ztracená progresivita a kompoziční vytříbenost, vytrácí se revmatická zatuhlost přebubřelých efektů. Hudební témata jsou sevřená a soustředěná, všechno spolu souzní a je v nápaditých harmoniích. Morganův přiměřený a civilní projev zapadá do skladeb lépe než exaltované exhibice jeho předchůdců. Ze supícího Golema se stal atletický běžec s ladnými pohyby, kterého je potěcha sledovat.

Novinka THRESHOLD mne překvapila a udělala nečekanou radost. Tato rozsáhlá hudební plocha by obvykle byla nezáživná a ubíjející. Ovšem v tomto případě si album s chutí pouštím dvakrát po sobě. Dobré atributy jejich hudby zůstaly, ty ztracené jsou opět objeveny a vyzdviženy, krásně vynikají všechny finesy, detaily, jednotlivosti, aniž by se album rozpadalo. Je to pohoda, zde se v nebývalé míře ukazuje, že méně je více. V tomto případě daleko více, než se dalo v nejoptimističtějším snu čekat. Od Clone jde o nejepší dílo THRESHOLD.

2CD Nuclear Blast
1h:22m:22s
DR8
reagovat

Mohyla @ 02.03.2018 17:30:33
Mne tiež dvojalbum sadol! Počujem a hodnotím ho podobne.

Ubohost a úpadek. To jsou vlastnosti provázející poslední album anglánů Threshold. A to říkám zcela otevřeně já, dlouholetý fanoušek kapely. Tohle je prostě bída a nuda roztažena ještě navíc na dvě alba. Nečekal jsem zázrak, ale ani tak velký průser. Už For the Journey není bůh ví co, ale má rozhodně lepší zvuk, bahatší struktury, nepostrádá nápaditost a hlavně Damian je daleko lepší zpěvák než Glynn. Ten i kdyby se přethnul z ušmouraných a donekonečna se opakujících tuctových hoblovaček a nemastných melodií zázrak nevykřeše. Všechno je příliš předvídatelné a nebýt nějakých těch Westovin na klávesy, nedalo by se album ani doposlouchat. Leckde jsem na desku četl úplné chvalitebné ódy. Asi to psali samí metaloví námořníci, kteří v životě neslyšeli nic o stokrát zajímavějším progrocku.

Já si Threshold škrtám jako jednu z dalších formací se kterou už nemá cenu do budoucna počítat.
reagovat

Progjar @ 31.01.2018 16:58:40
Nie je to ich najlepšia fošňa, ale tvoja "recenzia" je veľmi úbohá a nič poriadne nehovorí. Ak si taký verný fanúšik tejto kapely, ako ju môžeš takto hneď odpísať?

EasyRocker @ 31.01.2018 17:12:30
Tuhle novinku jsem ještě neslyšel. Ale je to smutný pokles jedné z mých nejoblíbenějších kapel. I když netuším, zda je kritika namístě až tak. Uvidím, uslyším.

steve @ 31.01.2018 19:06:51
progjar bez urážek prosím ano!
Dva měsíce jsem si s deskou lámal hlavu, takže o žádný rychlý odpis nejde. Jestli jsem tě svým názorem popudil omlouvám se ti, jenže na mém přístupu k této kapele to zhola nic nemění.
Že jsou z ní metloši na větvi je jedna věc, v progrockovém měřítku však nejde o víc než o holý průměr, který by rád bral tam kde nic nemá a pouze dlouhodobě recykluje.
Tahle deska pro mě znamanala ztrátu peněz a posléze také času.

Brano @ 31.01.2018 19:50:24
Keď už Threshold,tak March Of Progress ,alebo staršie albumy ešte s nebohým Mac-om(Hypothetical ,Critical Mass...).Tento novinkový dvojalbum ma tiež nejako zvlášť neoslovil a v zbierke by som ho nechcel.Počul som dvakrát a stačilo!Slabé 3*.

PiKey @ 31.01.2018 21:37:07
Je milé, aké je to všetko relatívne. Threshold ma v minulosti nijak zvlášť nebavili a to som ich videl aj live... a stále nič. Až kto vie z akého riadenia osudu som sa dostal k tomuto albumu a nech sa páči, patrí medzi moje najpočúvanejšie tituly tohoto žánru za veľmi dlhé obdobie.

THRESHOLD. Jedna z najviac nedocenených formácií momentálneho hudobného sveta sa k nám opäť prihovára, a to formou nového, koncepčného dvojalbumu Legends Of The Shires. Nebýva úplným pravidlom, aby som aspoň zľahka načrtol udalosti, ktoré celému materiálu predchádzali, ale tu sa toho stalo naozaj pomerne veľa, takže, aspoň krátky súhrn mi určite odpustíte.

Po úmrtí výnimočného speváka Andrewa ´´Maca´´ McDermotta, ktorý dával Thresholdu tak výnimočný hlas a silu, si zrejme málokto dokázal predstaviť, že táto progmetalová mašina dá ešte niečo špeciálne dokopy, čo by malo v sebe rovnakú charizmu, ako klenoty Hypothetical, Critical Mass, Subsurface..A čuduj sa svetu, do kapely sa vracia staronový, charizmatický Damian Wilson (Mac z kapely odišiel po vydaní Dead Reckoning) a Briti vydávajú perfektný March Of Progress, ktorý výborne ukázal neskutočnú tvorivú silu celého zoskupenia, ktorá bola taká silná, že pokračovala ďalej o dva roky, vydaním vo svojej podstate rovnakého materiálu vo forme For The Journey. Obidva albumy sú výborné, s mierne pochmúrne-pozitívnou náladou, čo robí celú kapelu tak unikátnou a presne toto fludium robí Thresholďákov nenapodobniteľnými.

V princípe ideálny stav, rozbehlo sa turné, nezabudli ani na Bratislavu a odohrali tu výnimočný koncert, takže nič nebránilo vzniku nového materiálu, ktorý aj bol ohlásený, dokonca, koncepčný dvojalbum. Následne ale prišla prvá rana, a to odchod Pete-a Mortena, ktorý dával skladbám ten zaujímavý, melancholicko-schizofrenický sound. Ďalšou, v podstate málo predstaviteľnou ranou bol nútený odchod charizmatického Damiana Wilsona, dokonca, po dokončení všetkých speváckych partov na novom albume. Opätovné angažovanie staronového Glynn-a Morgana už netreba, zrejme, nikomu pripomínať. Je jasné, že táto zmena rozdelila fanúšikov na dva nezlúčiteľné tábory. Aký, teda, je ten nový matroš?

Neexistuje jednoznačná odpoveď. Je to starý dobrý THRESHOLD? Aj áno, aj nie. V prvom rade je jasné, že najväčšia zmena, ktorú zaregistrujeme hneď od začiatku je pozícia speváka. Nemôžem si pomôcť, charizmatický, emotívny a hlavne veľmi variabilne hlasovo znejúci hlas Wilsona je preč. Namiesto toho sa nám do uší dostáva priamočiary, dravejší hlas, ktorý ale zďaleka nereaguje tak presvedčivo na hudobnú líniu a miestami je naozaj, priam, sterilný. Môžem ale povedať, že do niektorých pasáží, kde je jasne definovaná basová linka celej skladby, doprevádzaná tak tradičným gitarovým riffom, sa pomerne hodí.

Ako bolo spomenuté, album je koncepčný, dotýkajúci sa minulosti, tým pádom je jasné prepojenie jednotlivých skladieb a ich nosné melódie sa nesú celým materiálom, pozornému poslucháčovi to určite neujde – v princípe je to nepísané pravidlo koncepčných albumov, a to platí vo všeobecnosti. Album je pomerne náročný, a to nielen z hľadiska trvania celého príbehu, ale predovšetkým zo stopáže jednotlivých skladieb. Tie sú pomerne slušne vyskladané, tvrdšie pasáže sú vhodne striedané jemnými, melodickými časťami, avšak, niektoré miesta a časti už naozaj unavujú, sú zbytočne ťahané nezmyselnými, nasilu nabúchanými sólami, ktoré miestami nedržia skoro žiadny ´synchrón´ s celkovou náladou a vyznením skladby. Určitý odklon od posledných dvoch materiálov je ale viac ako počuteľný – návrat k spomínaným dielam "Critical Mass", "Hypothetical" je zreteľný, avšak, je mierne zmodernizovaný, možno k mierne ´radio-friendly´ pričuchnutý, ale jednoznačné, už veľmi dávno odskúšané postupy a melódie, tie sa tu nezaprú. Pozitívnym je určite pomerne veľké množstvo použitých dobových aranžmánov, mix je na vysokej úrovni, na čo sme ale už pomerne dlhú dobu zvyknutí. Na druhej strane, na albume naozaj chýba práve tá, temná, pochmúrna, atmosféra, ktorú nám títo majstri svojho remesla ponúkali na posledných albumoch a práve toto prepojenie, striedanie nálad, na miestach, kde by sme to nikdy nečakali, to bolo to ´pravé orechové´.

Dlhoročného fanúšika tejto Legendy, v podstate, album Legends Of The Shires nemá čím sklamať. Nájdeme na ňom naozaj výborné, časom preverené melódie, výborné muzikantské výkony, pomerne ľahko zapamätateľné a chytľavé melódie, prepojenie nálad tak typickým spôsobom pre túto kapelu. Na druhej strane, pokiaľ patríte k fanúšikom, ktorí si priam užívali tú progmetalovú schizofréniu a kontrasty, prepojené s emotívnym vokálnym prejavom, či už Andrew-a alebo Damiana, možno, ale naozaj len možno,ostanete mierne zaskočení, kde sa to všetko stratilo. Na túto otázku vedia odpoveď už len borci, ktorí tento podarený materiál dávali dokopy. Či je toto nová cesta, nová etapa, kedy sa Threshold posúva mierne hudobne prijateľnejšou cestou pre širšiu poslucháčsku základňu, to nám ukáže len čas. V princípe – veľmi slušne odvedená práca, ktorá nesklame, poteší, ale určite mierne rozdelí tých verných. Ale, však, práve o tom by to malo byť, či nie?!
reagovat

Neznám přesnou příčinu ani zákulistní boje, které stáli za opětovným odchodem či vyhazovem Damiana Wilsona z řad Threshold. Ale jelikož se něco podobného ve spojitosti s tímto zpěvákem a stejnou kapelou událo v jejich společné kariéře už potřetí, srdečné přátelství mezi sokem a dvěma kohouty ze smetiště s názvem Threshold v poslední době nejspíš nepanuje. Těmi dvěma kohouty a hlavními lídry, chceteli majiteli značky Threshold mám samozřejmě na mysli kytaristu Karla Grooma a klávesáka Richarda Westa. Tihle dva tu svoji káru táhnou už od konce osmdesátých, respektive začátku let devadesátých a jako hlavním skladatelů, jim patří i veškerá slíznutá smetana.

Když po nešťasném skonu Andrew McDermotta vytrhl Threshold trn z paty Damian už potřetí, většina fanoušků (včetně mě samotného) se tomu zprvu divila, ale s úspěchem desky March of Progress jej velice ráda přivinula nazpátek. Koncertní činnost znovu nabrala obrátky, v kapele panoval stav spokojenosti a za pouhé dva roky se běželo do studia znovu. Ovšem nahrávka For the Journey spíše recykluje, než aby přinesla a obohatila styl kapely novými prostředky, jako se to podařilo její předchůdkyni. Nazval bych to určitým druhem stagnace a usnutí na vavřínech. Na stranu druhou nejde o žádnou průserářskou desku, jen si kapela s její přípravou zapomněla jaksi vyndat kopírák vložený mezi listy s notovým zápisem.

Když se tudíž letos na jaře na internetu objevila zpráva, že Damian Wilson v kapele opět nefiguruje, nestačila se drtivá většina posluchačů údivem škrábat za ušima. Druhá jobovka přišla hnedle vzápětí a tou byl návrat dalšího staronového pěvce z vlastních řad, Glynna Morgana. A tak to vypadá, jakoby Westovci neměli (nebo nechtěli) kde brát a rozhodli se mezi sebe povolat vždy jen zpěváka, který s nimi už v minulosti vystupoval. Legrační mě přijde myšlenka, koho si pánové pozvou napříště, až zase dostane kopačky Glynn. Možná počtvrté Damiana :-) Bude to pak spíš k smíchu, nebo k pláči? Ale nechme budoucnost stranou, teď tu máme přítomnost a s ní spojené i toto nové album.

Album, které bylo dopředu avízované jako double, to bude mít nejen díky své časové náročnosti nesmírně těžké. Je známo hodně případů, kdy si kapela s vydáním časově nadsazeného materiálu pořádně vylámala zuby. Myšlenka je to sice pěkná, ale ne vždy se ji podaří převézt do praxe tak, aby byla náležitě oceněna a především aby konceptuelně zaujala, nenudila a neopakovala se. Staré známé pořekadlo že méně je někdy více, se dá úspěšně implantovat na spousty hudebních děl, napříč celou její historií. Druhým kamenem úrazu by mohl být po dlouhých letech navrátivší se G. Morgan na postu pěveckém. Ono totiž nahradit tak dobrého zpěváka, jakým bezesporu Damian byl, není vůbec jednoduché. Navíc se dle mého jeho vokální kvality s přibývajícím věkem zvyšovali a pro produkci Threshold dnešních dnů, byl naprosto ideální. Rovněž mě mrzí absence druhého kytaristy Pete Mortena, jenž na obě předešlé nahrávky přispěl po jedné zajímavé skladbě a jejich produkci oživil.

A teď tedy k čerstvé, pouhých pár týdnů se v obchodech pohybující novince:

Myslím si, že posluchač který je s tvorbou kapely semknut a má většinu jejich katalogu dobře naposlouchaného, nemůže být novou nahrávkou zklamán, ale zároveň ani velkolepě nadšen. Threshold totiž zůstávají zapouzdřeni v své metalové ulitě a nových prostředků, které by dokázali diváka razantně strhnout, desku oživit, či vůbec něco změnit je jako šafránu. Najdeme tu opravdu hodně melodií, ale také nudných, typicky Threshold-ovských hoblovaček, které mě s přibývajícím věkem a přibývajícími alby kapely vytáčí stále víc. Ani klávesové rejstříky Richarda Westa už nejsou tak originální, jako ještě před pár roky. Co mi na desce vyloženě chybí, je zřetelnější a hlubší důraz na atmosféru. Ano, možná tohle je "vývoj" jakým chtějí Threshold jít, já mám ale mnohem raději jejich temnou stránku a desky, které atmosféru skutečně krájely.

Ptám se proto s čím chce kapela zabodovat letos? Zpěvák Glynn Morgan to rozhodně nebude. V jeho projevu postrádám snadno rozpoznatelnou vokální barvu, tady se s Macem měřit vůbec nemůže, ale chybí mu i technika a emoce, jaké měl ve svém hrdle jeho předchůdce. Glynn je plochy, málo výrazný i málo přesvědčivý, ale stále je to typ zpěváka, který se k Threshold hodí a zřejmě proto mu dali pánové opět přednost. Pozitiva nahrávky bych vypíchnul v momentech jako jsou, folkově pastorální motivy v úvodních písních obou cd, pěkně vystavěná melodická sóla a několik vskutku pozoruhodných akustických meziher, na které má kapela už léta svůj patent. Zajímavých melodických vyhrávek a pádících riffů se tu také najde věrtel, ale když je pak zazdí skrumáž rytmických metalových temp a přemosťovacích pasáží, říkám si není tohle trochu málo? Navíc, když se na disku druhém občas vaří z vody.


Threshold mě dnes svým přístupem začínají připomínat kolegy Dream Theater. Ti rovněž zapadli do vlastní sebestřednosti a ve své zahrádce česají pouze plody, na které spolehlivě dosáhnou. Zrezivělá branka, kterou by mohli vyklouznout ven jde pootevřít pěkně ztuha a zdá se, že její patny už nikdo z dvojice Groom/West promazávat nehodlá a nechce.


reagovat

Snake @ 16.09.2017 09:53:56
Líbí se mi ten poslední - všeříkající - odstavec. Z desky jsem neslyšel ani ň, ale dovedu si představit, co se na ní odehrává. Díky za recku.

john l @ 16.09.2017 10:58:33
Těžko tady najdete většího magora do Threshold než jsem já. Novou desku poslouchám zhruba týden a kvůli mírnému zklamání jsem od recenze zatím upustil. Takže Horyno díky za tvou, na několika faktorech se spolu shodnem. V bodování zatím nemám jasno, protože ani netuším kolik hvězd bych dal.
Podobě jako Snake s posledním odstavcem ač nerad souhlasím.

Carloss87 @ 16.09.2017 11:59:14
Mně se novinka líbí.Když to porovnám s posledními Dream Theater tak jsou na tom podstatně lépe,ti to s tou délkou přetáhli tak až to není hezký,jednou jsem do konce dal,ale na další poslech už se to nedalo. :)

john l @ 16.09.2017 12:07:51
Neříkám že jde vyloženě o propadák. Ale když má někdo velké plány na výstavbu dvou cd, měl by mít v kapse i odpovídající materiál. A to Threshold letos neměli. Kupříkladu desku Subsurface nijak zvlášť neobdivuju, ale do nějakých 45 minut v ní nahečmali tolik výrazu, že se vedle ní můžou bajky z kraje jít klouzat.

Pegas @ 16.09.2017 13:05:45
Desku ještě nemám, ale k recenzi bych podotknul, že Wilson nenahradil Maca po jeho smrti, ale ještě dřív po vydání Dead Reckoning v roce 2007, kdy pár dnů před začátkem turné náhle z kapely odešel.

jirka 7200 @ 16.09.2017 18:29:33
Čistě můj subjektivní názor na produkci Threshold je takovýto : nejpodařenější desky vydali s Damianem Wilsonem, tam ta hudební chemie vždy fungovala, i když v osobní rovině to bylo asi horší.

Co se týče novinky, nijak mě neokouzlila, příjemně se to poslouchá, ale na delší dobu neosloví - takový současný modern metal.

Je vidět, že firma Nuclear Blast skupinu mediálně tlačí a vcelku se jí to i daří, neboť všechny desky, které vydala, mají vzestupnou tendenci v prodejních žebříčcích (teda alespoň v Německu), ač s tím kvalita materiáludle mého až tak nekoresponduje.

horyna @ 17.09.2017 09:46:00
Jiří: vím že máš D. Wilsona moc rád a tak mě oblíbenost desek u tebe na kterých se podílel tolik nepřekvapuje. Já to mám u Threshold podobné s Mackem, nedám na něj dopustit. S promotion Nucler Blastu ve vztahu k Threshold to bude přesně jak píšeš.

Carloss87 @ 17.09.2017 16:03:12
Macka je hrozná škoda,že už není mezi námi.

horyna @ 17.09.2017 16:29:32
S Mackem vypilovali Threshold svůj jasně poznávací styl k dokonalosti. Atmosféra jim byla prvotní a nějaké extra hráčské výkony nikdy neřešili. Jenže v posledních letech následoval pád, který se nedaří zastavit.

john l @ 17.09.2017 16:57:05
Mě na nové desce překvapilo, že jsem do ní pronikl docela snadno a rychle. Do hlavy jde takřka sama, oproti těm předchozím je to celkem fičák. Za nejlepší skladby považuju ty nejdelší. Ale ten zbytek...

Carloss87 @ 17.09.2017 17:01:49
Já to s nimi tak černě nevidím,ale třeba je to i tím,že jsem poslechu jejich desek zatím nevěnoval tolik času jako u jiných kapel,což mi začíná být líto čím dál víc. :)

Pegas @ 17.09.2017 17:42:15
horyna: Jaký pád? Potom nahráli s Wilsonem March Of Progress a to je parádní deska, další For The Journey u mě trochu zaostává, ale také je fajn. Jak staré desky s Wilsonem moc nemusím, zase tolik mi tam nepasuje, tak na těchto je výborný a naživo taktéž. Byl jsem na koncertu Threshold s Macem i s Wilsonem a obojí bylo skvělé (akorát ten druhý utrpěl zkrácením a hloupým zasazením do jakéhosi minifestiválku).

Petr87 @ 17.09.2017 17:46:27
Ale no ták... stagnace? Desku jsem slyšel už asi šestkrát, a ano, souhlasím s tím, že tam jsou nějaká "hlušší" místa, ale jako celek je to z mého pohledu opravdu povedené, epické dílo; moje očekávání byla splněna...
Jasně, udržet nekolísající kvalitu na takovém rozmáchlém dvojalbu může být někdy pro interpreta opravdu problém - stačí se podívat na poslední desky DREAM THEATER a nebo třeba THE NEAL MORSE BAND - ale myslím si, že THRESHOLD se s tím napoprvé porvali důstojně, takže za mne určitě za 4 hvězdy.

No a co se týče třetího odchodu Damiana Wilsona, tak podle klávesáka Richarda Westa za to mohly především ty klasické tvůrčí neshody - Damian je spíše více přes akustickou hudbu, a i ty dlouhé šňůry ho prý hodně vyčerpávaly... Navíc mu prý chtěli na předposlední desce dát více autorského prostoru, ale prý se mu podařil ztratit mobil, kde měl svoje dema nahrané, tož asi tak...
Ale i přes to všechno považuji "For the Journey" taky za velmi povedené dílo, a dnešní poslech mne v tom jen a jen utvrdil!

No a co se týče staronového pěvce Glynna Morgana, tak mi nedělalo nějak velký problém si na jeho hlas znovu zvyknout - myslím si, že od desky "Psychedelicatessen" hlasově pěkně vyzrál...; ano božský Andrew to není, ale popral se s tím se ctí.

b.wolf @ 21.09.2017 06:38:23
Zdařilý obal desky evokuje stejně zdařilý obsah... nebo ne? Na novinku jsem se těšil, Threshold patří mezi skupiny, které mě zatím nezklamaly. Po několika soustředěných posleších musím říct, že mezi nejlepší fošny se bohužel nezařadí. Parádní úvod, delší skladby výborné, ovšem ta vata mezi nimi ... Horyna to vystihl přesně, ty tři * jsou tak tak ... 3/5