Reakce na recenzi:

horyna - @ 07.08.2017

Dobré hard rockové, či hard´n´heavy muziky, je od poloviny devadesátých let, mezi veškerou světovou hudební produkcí jako šafránu. Tento styl prorazil začátkem sedmesátých let prostřednictvím kapel jako byli Deep Purple, Led Zeppelin, či Ufo a i dnes, po více jak čtyřiceti letech, se nástupci těchto velkých ikon historie, ke svým praotcům stále navrací. Největší boom zažil ve "zlatých osmdesátých", kdy krom do kurzu se dostávajícího metalového směru, hrála hard rock naprostá většina existujících kapel, především na druhé straně naší polokoule, přesněji řečeno na jejím západním pobřeží.

Okolí Sunset Boulevardu, ležícího v západním Hollywoodu v Kalifornii, bylo mekou a rodištěm obrovského množství kapel, podobných jedna druhé, jako vejce vejci. Ale ještě než všemu tomuhle humbuku zatnul tipec na počátku devadesátých let směr grunge, povstala zde jedna významná kapela, zpočátku označovaná jako supergroup, jejíž činnost s jednou krátkodobou obměnou a vynucenou přestávkou je platná dodnes.

Jsou jimi Mr. Big, kteří od svého reunionu v roce 2009, právě v těchto dnech vydávají své třetí po-comebackové album nazvané Defying Gravity. Na tuhle kapelu bylo co se týče stran kvality vždy maximální spolehnutí. Rockový fajnšmekr, ať už se na hudebním poli pohyboval v devadesátých letech, nebo v době dnešní, nikdy na prvoplánové hitůvky nehleděl. Provařené a do nekonečna omýlané To Be With You a Stevensonovské Wild World, neprozradí o kvalitách kapely zhola nic. Ta sice právě za ně vděčí celosvětovému úspěchu, ale například v zemi vycházejícího slunce, si pověst (polo)bohů vybudovali kvalitním hráčským repertoárem, instrumentální erudicí a častou koncertní činností, podepřenou sympatickou lidskou tváří, na níž maska falše a nabubřelosti, nebyla nikdy nasazena.

Tahle kapela se vždy skládala ze čtyř velkých individualit, kterým nedělalo problém tvořit pospolu a pracovat na úkor jedince, ve prospěch celku a kapely. Především dvojice Gilbert a Sheehan, dokáže přibrzit a bezproblémů osedlat své často se plašící rychlé prsty a do svých skladeb nasázet místo miliónů not, několik opravdu kvalitních melodických vychytávek.
Mr. Big zkrátka upřednostní dobrou písničku, před neustále se měnícím kolotočem změn, zvratů a krkolomných akordů.

K producentskému pultu si pánové tentokrát pozvali svého starého známého z dob svých největších úspěchů, pana Kevina Elsona, což je třetí producentská obměna během tří alb (předešlí byli Kevin Shirley a Pat Regan). A velice smypatický je i fakt, že kapela stále udržuje blízkou spolupráci s bubeníkem a starým přítelem Patem Torpeyem, u něhož byla nedávno diagnostikována Parkinsonova nemoc. Jeho vypomáhající kolega slyší na jméno Matt Starr.

A když tedy přistoupím k albu samotnému, hned v úvodu prozradím, že jde opět o dobrou, dokonce velmi dobrou nahrávku, které ovšem k dokonalosti určitý kousek chybí. Kapela jejím prostřednictvím zní velice sebejistě a vyzrále (jak jinak), uvolněně a její hráčská ekvilibristika vystrčí růžky především prostřednictvím skladeb Mean to Me a struhující, mohutnými sbory opanované písně 1992, v jejímž případě jde zřejmě o nejkvalitnějšího adepta desky. V těchto příspěvcích ukazuje Paul Gilbert proč právě on, platí za onoho guitar hero.
První dvojice skladeb Open Your Eyes a titulka Defying Gravity (s banální melodií), nabízí zemitý, spíše průměrný hard rock. To třetí, boogiem načichlá, drsná hitovka Everybody Needs a Little Trouble (se skvělým, Sheehanovým basovým zahušťováním prostoru), už je daleko silnějším kusem. O pestrost, ale i pohodu se starají písně Damn Im In Love Again, jemnější Nothing Bad (About Feeling Good) a rozmáchlá Forever and Back. Ani konec alba nezní prvoplánovitě. Ba naopak, kapela šlape nadoraz a v písni Nothing At All k sobě montuje smyslné akustické motivy v sousedství tvrdých rockových riffů. Erick Martin podává emotivní vokální výstup a Paul Gilbert mu zdatně sekunduje.

V konečném součtu se tedy jedná opět o solidní spokojenost, která do maxima postrádá určitý díl hitovosti z Hey Man, uchu lahodnější melodie nacházející se na Get Over It a především dva kilogramy dravosti, náležící době vzniku alba What If... Proto dnes za čtyři.



PS: během psaní této recenze, jsem se díky internetu dozvěděl, že podzim bude patřit dalšímu návratu jedné z předních hard rockových kapel dneška, švédským Europe. U nich mě při vzpomínce na alba předešlá, stoupá tlak ještě strměji než v případě Mr. Big a pevně doufám, že tady se budou na nebi rozsvěcovat hvězdy všechny. Uvidíme.