Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 16.12.2017

V extrémně metalové oblasti, mé hudební rodné hroudě, je jen málo alb, ke kterým bych se vracel častěji, se kterým bych se až intimně sblížil, a po jejich dohrání měl nepříjemný pocit stesku, prázdnoty a nutkání stisknout chvatně znovu "play". Nizozemská skvadra tehdy stvořila dílo, které se stalo nesmrtelným démantem žánru.

The Secrecies of Horror - tajemné zvuky linoucí se z prázdna a sekané riffy přinesou nekompromisní záplavu - Mameliho hlas je méně extrémní než hrdelní děs van Drunena, ale dokonale pasuje. A všude kolem dokonalá přehlídka, lehce ochucená klávesovým aroma.

Vesmírně studené údery strun - Bitterness.

Plasticky drtící riff, který doslova napsal death metalovou historii, uvádí zásadní stylový zářez Twisted Truth. Mameliho hlas je neúprosně brutální a dvojice nezemských sól jsou nejlepšími démanty na téhle královské hostině. Hutnost a dynamika za hranou možného.

Další z můstků, Darkening, je studenou klávesovou omalovánkou, deprese, zmar a apokalypsa.

Dokonale ničící riffový dvojboj Mameliho a Uterwijka, doslova pekelně dokonalého tandemu, startuje neúprosnou smršť Lost Souls. Pod brutální slupkou je ale dokonale tvarovaná melodie a úzkostné refrény.

Blood je další zvukově úchylnou hříčkou, šířící teror a děs daleko za obzor.

Stěny riffů jako kaskády spouští další jedinečný skvost z dílny země tulipánů - Land of Tears. Jedinečné je zpomalení v polovině do smrtelně raněného tempa, vokální skřeky a šepoty. Melodicky strukturované sólo ční nade vším jako věže katedrály. Hrdost na tento hudební styl v tomto momentu nezná mezí.

Free Us From Temptation - nelidské hlasy děsu a zmaru.

Prophetic Revelations ukazuje umění Pestilence na poli středního tempa, zvuková kulisa tu dosahuje dokonalosti a Mameli pracuje se svým hlasem dokonale - vedle klasické polohy stíhá i výkřiky a chropoty, všude se plíží tma a děs.

Impure se přelije skoro plasticky, studený vesmírný prach a temný nářek.

Testimony je klasicky vystavěnou smrtící peckou, Mameli děsivě doplňuje kytarové sekané bagry jako anděl smrti, skvěle jsou začleněny klávesy a nádherně tu panstvo ovládlo tempové změny a Foddis je fantastický.

Soulless - akustický dotek hbitých strun.

Dokonalé hradby hutných riffů přinášejí další smrtící hostinu v podobě Presence of the Dead, nádherně se valící mořské vlny s temnou melodickou slupkou a další ze skvostně vytesaných sól. Refrénový Mameliho řev jako by kráčely z jiné planety. Neskutečné, stejně jako báječný atmosférický zlom za půlí.

Mindwarp - další ledová mučící mašinérie syntetických tónů.

Apokalyptické riffové příboje přinášejí stěží uvěřitelnou jízdu Stigmatized, tady ještě cítíme stopu prastaré tvorby kapely, je odhaleno celé to ničící jádro, na kterém tato skvadra spočívá. To, co se odehrává po sólu, nelze slovy popsat, musí se to prožít a zadřít pod kůži do poslední vteřiny až do ničivého finále. Střet starého světa s novým přístupem.

Šrámy na duši ale přichází vyléčit nejdokonalejší možné rozloučení - atmosféricky dokonalá miniatura In Sorrow, opět s progovým hájemstvím více než sblížená. Přišlo to, čeho se panicky bojím celých 43 minut - konec.

Dílo zcela unikátní pojetím, kdy plnokrevné smrtící šlehy okrášlují mysticky znějící intra, využití klávesového zvuku a široce o progresívně rocková nálada a hustý, ale i vyleštěný morrisoundovský zvuk tak, jak v něm Scott Burns vytesal největší deathmetalové skvosty. Korunovační pomník kovu smrti. Tady hoši předběhli dobu o pěkných pár let. Deset z pěti.