Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.03.2018

Musím konstatovat, že mě holandští Silhoutte svou novou nahrávkou hodně překvapili. Když ji mám srovnávat, tak jedině s jejich teoreticky nejvyspělejším dílem, deskou Across the Rubicon, jelikož jejího následovníka a praktický mezistupeň, dílo Beyond The Seventh Wave neznám. Ale už na jejím obsazení je vidět podstatná změna která se udála v sestavě tohoto souboru. Obměnila se rytmická sekce, čímž ale odpadl i jeden z hlasů Silhoutte, ojedinělý a sólově sporadicky vystupující bubeník Jos Uffing. Ten je fuč a aby toho nebylo málo, na novince se už jen lakonicky sólově připomíná vokál klávesáka Erika Laana. Tudíž hlavní oblast vlivu co se týče pestrosti vokálních linek vzala za své a jako hlavní shoutter se představuje pouze kytarista Brian de Graeve. Podle mne jde o výrazné vokální ochuzení, které soubor naštěstí kompenzuje přibráním druhého kytaristy a velice působivou rozmanitostí v obsazení pro podobnou hudbu méně typickými a hojně využívanými ne-rockovými nástroji. Můžeme zaslechnout flétnu, lesní roh, hoboj a hlavně výrazné a všudypřítomné housle, posunující obraz kapely do jiných sfér.

Nahrávce vlastně není co vytknout, pro (neo)prog fandy to bude jistě laskomina, která ovšem nejde slupnout za tepla a je potřeba ji nechat několikrát kolovat a dozrávat. Výživná porce melodiky na jakou jsme od Silhoutte, potažmo holanďanů celkově zvyklí, je vypilována s maximální přesností, tempa se krásně obměňují, akustiky příjemně drnkají a líbezný Brianův hlásek do toho všeho nádherně zapadá.

První March Of Peace je klasický, výsostnou melodikou napěchovaný kusanec, kterému k dokonalosti chybí přesvědčivější opora v refrénu. Podstatné zhutnění a znásobení tohoto bloku poukazuje na nedostatečné dotažení skladby do svého maxima.

To druhá The Flow už je podstatně dokonalejší. Pestřejší aranžmá i za přispění právě oněch houslových partů doprovází vzletné akustické běhy i úchvatné zvojené vokály. Píseň skrze housle dýchá pastorální atmosférou, která se odráží od nazelenalých kopců skotké vrchoviny. V dlouhé instrumentální části vynikne jak flétna, tak sólový klavír. Ke konci přijde dramatická pasáž a dlouhé kytarové sólo.

Six Feet Underground odstřelí klasikou navoněné klavírní intro, na které se opět napojí houslová mezihra. Skladba je ráznější, dunivě ostrá a díky zapamatovatelnému refrénu i nejpřístupnější a najidentifikovatelnější.

Za nejlepší píseň lze bez skrupulí označit rozlehlou, sedmnáct minut dlouhou suitu Symphony For A Perfect Moment, jakousi esenci tvorby těchto holanďanů.

Pětka Sakura je klavírní miniaturou z pera druhého kytaristy a desku uzavírá příjemná Turn It Off, ve které se tupé bicí údery snaží rozrušovat malebné tóny klasických kytar, houkání lesních rohů, vůni fléten i houslí a nádherné ženské sbory.


Malá výtka putuje ke zvuku alba, který mohl být čitelnější, ale to je zřejmý důsledek dnešní doby a nejsem si jist, zda je v silách kapely tohle pokaždé uhlídat.