Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 07.10.2012

V diskografii Garyho Moorea myslím, bych tohle album zařadil do první pětky jeho nejpodařenějších alb, která za ním zůstala. Myslím, že svým pojetím, uchopením formy zde nejen on, jako frontman, ale i jeho doprovodná kapela odvádějí opravdu vynikající práci po všech stránkách…

POWER OF THE BLUES – už první skladba vykazuje jedinečný nápřah a přesvědčuje, že Gary Moore vstřebal elektrické blues osobitým způsobem a nijak nás nemusí přesvědčovat o tom, že tenhle žánr je mu bytostně zcela blízký. Moore v mezihře nabídne drásavé kytarové sólo podle nejlepších pravidel svého žánru. Rovněž jako zpěvák výtečně frázuje a vkládá do interpretace opravdový feeling

THERE´S A HOLE – druhá skladba má valivý sound, který se zvolna přemílá v pomalejším tempu. Moore vytvoří jedinečný tón s dlouhým sustainem, který se hrne prostorem a v mezihře nás dokonale pohltí. Kapela hraje přesně podle daných pravidel syrového bluesrocku a i když v ní nejsou vyloženě známá jména (až na Boba Daisleyho, kterého znám od Uriah Heep a Rainbow), není to žádný okresní přebor. Moore samozřejmě dominuje a dokonale ovládá prostor. Vliv Jimiho Hendrixe zde nijak nepopírá a zní mi přesvědčivěji než třeba Robin Trower na většině svých alb. Na koncertě musela být skladba opravdovým klenotem….

TELL ME WOMAN – důrazné bicí a Daisleyho kráčivá baskytara se prolínán s dalšími bluesrockovým tématem. Moore při hře nezapomíná prošlapovat wah wah pedal a tak tady máme další derivát elektrického blues. Také zde cítím odkaz famózního Jimiho, ale nepřipadá mi to jako „opajcovaný“ prvek, myslím že Moore pracuje podle svého modelu a občas si tak trochu přeje, abychom nezapoměli na odkaz velkého kytarového reformátora…. Strhující podání v instrumentaci i ve zpěvu na první poslech….

I CAN´T QUIT YOU BABY – stařičké blues Willieho Dixona inspirovalo hodně rockerů, připomněl bych za všechny Led Zeppelin na jejich slavné Jedničce. Moore si s tématem poradil po svém. Nepohrává si s jednotlivými detaily ve pageovském stylu, ale cítí Dixona více černošštěji a vytváří vlastní model v daném coveru. Zeppelinovské pojetí je mi vnitřně sice bližší (pokud bych měl za každou cenu provést nějaké vpravdě zbytečné srovnávání), ale způsob, jakým Moore moduluje svoje zkreslené tóny a rozvibrovává jejich délku je fantazie sama o sobě. Do skladby by se ovšem hodilo zapojit hammondky, téma tomu hodně nahrává a hostujícího Jima Watsona zde Moore má, ale asi to nebylo jeho úmyslem….

THAT´S WHY I PLAY THE BLUES – mírně jsme ubrali plyn a taky uhladili sound. Tady se vracíme k jeho vynikajícímu albu Still Got The Blues (1990). Svým modelem tahle skladba na tohle album přímo bytostně patří. Z pozadí cítím elektrické piano a pravděpodobně elektrické smyčce. Tón kytary nám zase připomene v přetransformované podobě mírně Petera Greena, se kterým se Moore přátelil a věnoval mu i albový tribute. Taková mírná oscilace mezi Fletwood Mac a Santanou, ale hlavně výrazně odlišný model blues, než jaký jsme dosud poslouchali….. Moore prostě umí hrát syrově a dravě, stejně jaksi lyricky a něžně, takový dar není dán každému kytaristovi….

EVIL – Will Dixon posloužil i další skladbou. Harmonicky tentokrát chudší, zato emocionálnější ve výpovědi. Úsporně hraná skladba jak po rytmické, tak i melodické stránce. V mezihře ovšem opět přichází onen valivý sound s vypreparovanými basy a rozostřeným soundem kytary, v níž si Moore pohrává s různými zvukovými možnostmi se závěrečným feedbackem…..

GETAWAY BLUES – další příklad dravého bluesrocku prvního plánu. Moore dává vyniknout svému hlasu a otevřeným emocím a zpívá jako správný bluesový shouter, což se asi naučil od svého spoluhráče baskytarového génia Jacka Bruce. Ve stereofonním efektu krásně vyniknou jednotlivé kytarové nuance, které se stěhují zprava doleva a naopak a nabídne nám možná nejpreciznější kytarové sólo na albu, pokud se dá, nějakým způsobem vybrat to, které při poslechu dokáže uhranout. Výborně pojednaná instrumentace i pěvecké pojetí „dravějších Cream“…..

MEMORY PAIN – úvod se nesl v hendrixovském pojetí, ale zase jenom nástinem, protože další aranžmá zní jaksi komerčněji a odlehčeněji. Wah wah pedál i dobře vyprecizovaný riff jsou nosným stavebním kamenem téhle skladby, ve které se Moore nesnaží omráčit nějakým rafinovaným skladatelským postupem, ale o to víc nás zaujme Daisleyho baskytarová hra v melodické lince i výtečná unisono s Moorem na kytaru. Darrin Mooney je pro mě víceméně neznámé jméno na bubenickém postu, ale svou práci dělá s výtečnou erudicí i zajímavými bubenickými breaky, aniž by nějak nápadněji vyčníval.

CAN´T FIND MY BABY – další famózně pojednané blues, možná mírně v duchu Stevieho Ray Vaughana…. Jim Watson je přítomen s hammondkami. Je ale (asi záměrně zasunut do backgroundu a já bych mu rád popřál sólistický prostor, abychom věděli, jak si poradí s tímhle nástrojem jako hráčská persona). Daisleyho basy mají až jazzové pojetí vytvářejí správně zemité podhoubí téhle skladby. Moore si tady zařádí na kytaru s přeznívajícími tóny a důslednými attacky podmiňuje svůj už chválený vokální projev….

TORN INSIDE – tak tohle je opravdová moderní varianta elektrického blues. Kdoví, kdyby vydržela legendární sestava Fleetwood Mac do sedmdesátých let, možná by zněla jejich hudba podobně jako v téhle skladbě. Úžasná vnitřní vibrace a tajemný dozvuk sem přinášejí atmosféru podzemí s tajemným dozvukem. Moore tady hodně ve zpěvu imituje Petera Greena, stejně tak jeho kytarový tón není nepodobný jeho kytarovému tónu. Myslím že je to pronikavý záměr Moorea vracet zpět odkaz Fleetwood Mac i když modernějším způsobem. Výtečný kousek na závěr.

Výtečné album! Obal mě už ale tak nezasahuje. Jeho výtvarné pojetí míří někam ke kubismu, který vyloženě není mým oblíbeným výtvarným žánrem a dokázal bych si představit zajímavější design. Obecně působí bombasticky a možná i v jistém slova smyslu i agresivně. Uvnitř je ovšem, zajímavá výtvarná koláž, která podle mého měla být na obalu. Výtvarně jedinečné pojetí fotografie a plochy, kterou by bylo možno zarámovat a pověsit na bílou stěnu…. Na závěr mohu uvést, že album jsem koupil za pouhých 100 Kč v Levných knihách Karla Majvalda ve výprodeji, kde leželo zcela bez povšimnutí, k mému velkému překvapení a tak jsem tuto informaci roztrousil mezi kamarády a asi do tří týdnů album zmizelo. Možná to byla moje zásluha (hehe) a Levné knihy by mě měly dát nějakou provizi (hehe). Občas se stane, že mezi neprodejnými ležáky se objeví takový hudební klenot a stojí opravdu pár korun. Už je to ale přece jenom víc než čtyři roky…. Album mohu jenom doporučit. Dal bych pravděpodobně i pět hvězdiček, ale ten obal…. Sorry, Gary, bude to za čtyři, ale opravdu se podařilo!