horyna - @ 06.03.2019 | #

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

horyna @ 07.03.2019 10:42:59 | #
Mirku děkujeme za informace, já věděl na koho se obrátit. Vypadáto, že v zahraničí mají celkem stabilní a silnou pozici.

Mám na tebe ještě jeden dotaz, sic ne ke Gazpacho, ale týká se opět koncertu a koho jiného se tedy zeptat, než koncertního vševěda Mayaka:-)

--když jsme včera večer společně s Pegasem plni spokojenosti opouštěli Pražský koncert Riverside, pohrávali jsme si s myšlenkou, zda-li u nás tito borci už někdy před tím hráli. Tipnul bych že ano, spíš by mě/nás zajímalo, jestli jsou pravidelnými hosty naší, či vaší země (střelím např. zda mají na kontě 5-6 koncertů na území našich republik), nebo je tomu úplně naopak, a jsou pro nás spíše vzácným koncertním artiklem???

Ptám se i proto, že včerejší atmosféra byla naprosto nepopsatelná. Tak obrovská vřelost ze stran fanoušků se vždy nevidí a dojatí poláci dávali svůj vděk patřičně najevo. Působili jako zjevení, co tu přistane jednou za 50 let:-)
--více v mém, nebo Pegasově koncertním reportu

--ale neodpustím si jednu výzvu k vám hudbu milujícím posluchačům už teď:
lidičky, pokud máte, nebo budete mít tu možnost, a máte kapelu rádi, rozhodně!!! koncert Riverside navštivte, stojí to opravdu za to.