Gazpacho / Soyuz (2018)

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Soyuz
» popis a diskografie skupiny Gazpacho