Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 28.01.2019

Kdo je Greta Van Fleetová? Jakási činovnice dobročinného spolku z městečka Frankenmuth z amerického Michiganu. Tamějším lehce post pubertálním hudebníkům přišlo toto jméno hodně zajímavé, proto jej s jejím souhlasem použili jako název pro svou kapelu, o níž se v současné době podezřele často mluví. Zdejší rodina Kiszků zásobila kapelu hned třemi členy. Podle jmen bratrů - zpěváka Joshuy, basáka Samuela a kytaristy Jakoba bych usuzoval na velkou náboženskou angažovanost jejich otce. Kapelu doplňuje v současnosti bubeník Danny Wagner. Jejich muzika prý spojuje generace. Sám zpěvák se vyjadřuje o věkovém složení jejich publika: "Pod pódiem stojí pěkný mladý holky, za nimi je ochraňuji jejich kluci. V dalších řadách stojí s pivkem jejich tátové a vzadu pokyvují hlavou do rytmu tátové těch tátů."

Čím jsou tak zajímaví a výjimeční? Úplně přesně na to nedokážu odpovědět. Hoši se v raném mládí zajímali o rock a blues, na koncertech hráli hodně převzatých věcí Led Zeppelin a Doors. Pak vydali dvě EP, která se stala malou senzací. Několik písní z nich se dostalo na přední místa US Billboardu a možná se ještě nějaké další dostanou. Hoši mají totiž krom solidního hráčského umu talent i cit napsat chytlavé rockové songy, které mají na sebe v některých písních navléknutý kabátek vnějších znaků Led Zeppelin.

To platí i o debutním LP Anthem of the Peaceful Army z loňského roku. Plant a spol. je nejvíce slyšet ve skladbách The Cold Wind, Lovel Leaver nebo When the Curtain. Velmi se mi líbí i dva střednětempé a zadumané rockové hity Age of Man a Watching Over a za mě nejlepší Brave New World se silným vnitřním napětím, kde je již znát vlastní vklad. Album doplňují tři akustické skladby ve folk rockovém duchu - You're the One, The New Day a Anthem. Ty mi připomínají hippies období písničkářů typu Joni Mitchell. Někde na pomezí stojí Mountain of Sun s implementovanou steel kytarou, kde zpěvákovi přeskakuje hlas jako Dolores O'Riordan z The Cranberries.

Z té záplavy psychedelic, folk, vintage hard rockových spolků (například Rival Sons, The Vintage Caravan, Blues Pills) z posledních několika let je Greta nejvíce pohodová, svěží a zábavná. Snažím se na hochy nahlížet z trochu jiného úhlu, než jen jako na dobrou kopírku podstaty Led Zeppelin. Nedají se totiž srovnat ani songy, invence nebo hráčské schopnosti. To jsou různé levely a jiné světy. Co však porovnávat lze, to je zábavnost a uvolněnost linoucí se z jejich sametově zdrsnělého hard rocku. Ten dokáží podat zaobalený v posluchačsky příjemném a jemném balení, že tu hudbu dokážou vstřebat i osmnáctileté fanynky s rockem jen koketující. Nepřehlédnutelná je rovněž i dokonalá vizuální image štíhlých mladých muzikantů jako vystřižených z první strany módního katalogu – to také dnes dělá své, převážně u něžnější části populace. Skvělý čich na muzikanty tak projevil Jason Flom, který kluky vzal pod křídla své gramofirmy Lava Records a dnes si musí mnout spokojeností obě ruce.

Zachránila jejich produkce rockovou scénu, jak se uvádí v mnoha článcích? Toto tvrzení se mi zdá poněkud nadnesené. Ale myslím si, že pokud je halda rádců, producentů a managerů z mimorockové oblasti (kteří se na ně nyní lepí jak vosy na bonbon) nesežvýká do neposlouchatelné podoby, tak další deska Greety Van Fleet může být zajímavým rockovým počinem i bez současných berliček vnější zvukové podoby s Led Zeppelin.