horyna - @ 18.12.2018 | #

Netuším, jak objektivně posoudit, zdali Stoltova aktuální nahrávka patří spíš do kategorie jeho sólových alb, nebo do kategorie "jeho" klasické kapely The Flower Kings. V jejím názvu je uvedeno obojí, to zřejmě proto, aby byl fanoušek tvorby tohoto progresivního guru patřičně zmaten.
Osobně se domnívám (a po poslechu desky jsem se v této teorii i utvrdil), že ona novinka by měla ve svém záhlaví nést pouze a jenom titul Roine Stolt. Fakt, že se švédský multiinstrumentalista a zpěvák uchýlil (pod možnou tíhou cinkání zlaťáků) k takovému názvu, zavdává otázku, zdali máme desku Manifesto of an Alchemist brát jako klasické album květinových králů. Koneckonců i já sám jsem si ji zařadil za následovníka skvostné práce Desolation Rose.

Od vydání poslední studiovky uplynulo neuvěřitelných pět let a v táboře kapely se událo hned několik změn. Ze zdravotních důvodů odešel dlouholetý klávesák a jeden ze zakládajících členů Thomas Bodin. Problém s bubeníky byl zřejmě také dlouhotrvající a tak z tohoto kdysi početného komba zbyla jen trojice Stolt, Reingold a Froberg. Oba posledně jmenované borce si Roine vyžádal i k účinkování na své novince, ale vklad Hasseho je naprosto tristní a Jonas se u baskytary střídá s Roineho bráchou Michaelem Stoltem, kdysi též účinkujícím v sestavě TFK.

Jako další členové/hosté jsou uvedeni Marco Minnemann u bicích, dvojice Lorentz/Kamins velice dobře suplující Bodina za klávesami a Hackettův dlouholetý spoluhráč Rob Townsend na saxofon a flétnu. Á propos Marco Minnemann. Když jsem jej kdysi zahlédl jako možného nástupce M. Portnoye na konkurzu DT, působil na mne jako zjevení. Stejně úchvatně se předvedl i na deskách Joe Satrianiho a prvních Mute Gods. Jenže v poslední době mám pocit, že hraje kde se dá, jako by nestačilo účinkování v dalším Stoltově projektu Sea Within, musel si ho Roine vytáhnout i na album sólové. Podobně jako bylo před pár lety "přeportnoyováno", dnes začíná být malinko "přeminnemannováno".

Manifesto je alespoň pro mne klasickým příkladem alba, na které se hodně těšíte a ono vás napoprvé či napodruhé dokonale zklame. Pokud to zabalíte, je konec. Pokud ne, s dalšími poslechy se reakce začínají postupně upravovat, ale žádné nadšení vás u desky nepotká. Pokud se člověk do desky hodně nutí, dokáže v ní nalézt i určité zalíbení. Myslím si však a určitě nebudu sám, kdo o desce řekne, že je nejslabším albem celé historie Flower Kings. Zde totiž jen na málo místech funguje ten opojný pocit "wow efektu", při kterém vám běhá mráz po zádech a vy si několikrát řeknete: "Tahle pasáž stojí skutečně za to. Tohle místo je naprosto úžasné, tady hrají chlapci jako bohové. Tento úsek miluju, tahle skladba zní úchvatně, tamto zase dokonale nebo pokrokově. Energie oné skladby mě pokaždé strhne nebo, něco tak dobrého jsem dlouho neslyšel."

Na rozdíl od Stoltových předešlých nahrávek je na novince podobných míst opravdu poskrovnu a člověk je musí hledat lupou. Ale není zapotřebí hned házet flintu do žita, protože o vyložený průser se také nejedná. Michael hraje i skládá hodně transparentně a díky zvuku i charakteru klávesových vsuvek, meziher a celkové náladě alba jde celkem rychle vystopovat, kam si desku doma zařadíte.

Sympatická je její dramaturgie. Po úvodním "zbytečném" intru nese těžkotonážní baskytara potemnělou, přesto snovými Roineho vyhrávkami prošpikovanou skladbu Lost America k celkem přesnému cíli, kterým je svět znovu objevených květinových králů. Dvojice Ze Pawns a High Road je pro posluchače asi největším oříškem. Časově náročné skladby s mnoha vrstvami, zvraty a polohami vyžadují dostatek soustředěnosti a opakování, aby v nich člověk našel těch několik málo výrazných momentů a vůbec jakési zalíbení a nemohl nabýt přesvědčení, že v nich Roine totálně vaří z vody. Se skladbou číslo pět se deska otočí jiným směrem a tato první z trojice výborných instrumentálek nápady jen srší. Prim hraje Roineho kytara, jazzem decentně načichlé klávesy i jistá nápaditost položená na oltář originálních pláten vymalovaných alby Stardust We Are nebo Flowerpower, ale nemůžete se zbavit pocitu, že tomu pořád něco chybí. Druhou je pak zřejmě nejprogresivnější věc Next to a Hurricane se skvělým sólovým saxofonem i celkovou moderní vizí a brilantní instrumentací všech zúčastněných hráčů. A konečně třetím od zpěvu oproštěným číslem je věc Six Thirty Wake-Up, ve které si svůj díl urve pohostinsky zpívající flétna. Ani u ní se nudit určitě nebudete. Mezi touto trojkou je vložena dvojice jemných, určitým kouzlem obestoupených miniatur Next to a Hurricane respektive Baby Angels, a desku pak uzavře v intencích alba povedená The Spell of Money (postavená na lahůdkovém kytarovém sólu).

U nového Stolta cítím určitou paralelu s letošními Mystery. Ty mne také neuchvátili v prvním sledu, ale co se dělo poté se dá jen těžko vysvětlit a pochopí to leda hudební fanda prožívající "naši" muziku na obdobném stupni. Stoltův projekt (já říkám "noví Flower Kings") mají našlápnuto identickou cestou, ale cítím, že stejný zázrak jako v případě Kanaďanů se v tak velké šíři už nestane.

V rámci diskografie TFK 3-4*

Pegas @ 19.12.2018 20:00:45 | #
V podstatě souhlasím s recenzí, opakováním se dojem trochu zlepšil, teď tomu dávám pauzu a upřednostnil jsem jiné nahrávky, ale určitě to ještě budu poslouchat a s menším odstupem to mnohdy může působit jinak. Hodnocení bych nechal na 3/5 a myslím, že kdyby to nevyšlo, o nic zásadního bychom nepřišli. Sám Stolt v nějakém rozhovoru řekl něco v tom smyslu, že ani nezáleží na názvu kapely a jakoby sám přiznával svoji nadprodukci. A pokud mu to někdo vydá, tak proč by to odmítal. Já mám trochu i dojem, jestli to nevyšlo trochu narychlo proto, aby bylo něco nového k nedávnému turné TFK, kteří také nebyli TFK, Nevím, možná se nápad na to turné vyloupl od vydavatele později než nahrávání desky... Ale to je celkem jedno, výsledek je, jaký je, a pro mě to prostě žádná pecka není.
Pokud jde o Minnemanna, slyšel jsem ho poprvé na nějakých starších nahrávkách, ale nejvíc ho mám spojeného se Stevenem Wilsonem a potom s Joem Satrianim (na desce i naživo). Tam působí, jako kdyby toho hrál dvakrát tolik, než je potřeba, znělo to velmi dobře a živě. Ale na této desce i na The Sea Within jako kdyby to byl někdo jiný. Ne že by hrál špatně, ale už to na mě nepůsobí tak výrazně a ani bych netipoval, že tam hraje, pokud bych to nevěděl.