Reakce na recenzi:

terka - @ 21.12.2018

Přestože kapela Stone Temple Pilots pochází ze San Diega, od samého začátku na ni kritika připevnila nálepku grunge. Stačí, když si poslechnete začátek první skladby Dead & Bloated z jejich LP Core vydaném na etiketě Atlantic ve stejném roce jako Dirt od Alice in Chains, tedy 1992, a je jasné, že tady se uhodilo na grungeovský hřebíček pěkně tvrdě. Deska produkovaná šestým členem Pearl Jam Brendanem O'Brienem přinesla nevídaně harmonický zvuk plný energie a elánu. Paradoxně deska nezní jako PJ, i když za knoflíky seděl Brendan, ale nese homogenní znaky s jardinovským Dirt. I to se někdy stává.

Souboru vdechli život bratři Dean a Robert DeLeonovi. Kytarista a basák zakrátko přibrali bubeníka a dnes už dalšího nebožtíka, zpěváka Scotta Weilanda. Ten od samotného začátku desce naprosto vévodí. Stejně jako Layne Staley je i Scott velkým charismatickým vůdcem. Dokáže zpívat silově, melancholicky, slova cedit skrze zuby nebo oddaně poletovat v horních patrech. Těžký grungeový začátek Dead & Bloated vymění obrovitánský hit STP a celého období devadesátých let, skladba Sex Type Thing. Tanečně melodický záhul nabitý energií a obdivuhodným grunge-feelingem.

Pokud chcete poznat skutečná devadesátá léta a americké aspekty té doby, pusťte si skladbu Wicked Garden. Ta dělá ze STP tu velikou kultovní kapelu, která se z ní přes noc vyklubala. Ševelící melancholické akustiky Deana deLeo dělají skvělou společnost mohutným přívalovým riffům a v atmosféře deprese a smutku citují to nejlepší z muziky devadesátých let. Po romantické instrumentální oddychovce No Memory je tady další z vrcholů, skladba Sin. Ale to se už budu jenom opakovat. V této poloze mám Stone Temple Pilots nejraději.

V druhé půli se pokračuje stejně energicky. Naked Sunday nebo citlivá balada Creep, která spolu s dalším hitem Plush povstala jako čtvrtý singl z alba, voní něčím do té doby úplně novým a neprozkoumaným. Voní grungeovou revolucí kluků v kostkovaných košilích, kteří přišli, aby něco udělali s tím zamerikanizovaným způsobem pohodlného života západního pobřeží.

Ještě chci zdůraznit, že jsem tuhle kapelu poznala jako jednu z prvních vlaštovek hrajících grunge. Okamžitě jsem si je zamilovala a poslouchala častěji než Pearl Jam nebo Soundgarden. Logicky to byl zase brácha, který je tenkrát už nevím jak objevil. V jejich případě nebylo žádné podprahové zasouvání do mé hlavy potřeba, STP si tam cestu našli sami.