Stone Temple Pilots - Core (1992)

Přestože kapela Stone Temple Pilots pochází ze San Diega, od samého začátku na ni kritika připevnila nálepku grunge. Stačí, když si poslechnete začátek první skladby Dead & Bloated z jejich LP Core vydaném na etiketě Atlantic ve stejném roce jako Dirt od Alice in Chains, tedy 1992, a je jasné, že tady se uhodilo na grungeovský hřebíček pěkně tvrdě. Deska produkovaná šestým členem Pearl Jam Brendanem O'Brienem přinesla nevídaně harmonický zvuk plný energie a elánu. Paradoxně deska nezní jako PJ, i když za knoflíky seděl Brendan, ale nese homogenní znaky s jardinovským Dirt. I to se někdy stává.

Souboru vdechli život bratři Dean a Robert DeLeonovi. Kytarista a basák zakrátko přibrali bubeníka a dnes už dalšího nebožtíka, zpěváka Scotta Weilanda. Ten od samotného začátku desce naprosto vévodí. Stejně jako Layne Staley je i Scott velkým charismatickým vůdcem. Dokáže zpívat silově, melancholicky, slova cedit skrze zuby nebo oddaně poletovat v horních patrech. Těžký grungeový začátek Dead & Bloated vymění obrovitánský hit STP a celého období devadesátých let, skladba Sex Type Thing. Tanečně melodický záhul nabitý energií a obdivuhodným grunge-feelingem.

Pokud chcete poznat skutečná devadesátá léta a americké aspekty té doby, pusťte si skladbu Wicked Garden. Ta dělá ze STP tu velikou kultovní kapelu, která se z ní přes noc vyklubala. Ševelící melancholické akustiky Deana deLeo dělají skvělou společnost mohutným přívalovým riffům a v atmosféře deprese a smutku citují to nejlepší z muziky devadesátých let. Po romantické instrumentální oddychovce No Memory je tady další z vrcholů, skladba Sin. Ale to se už budu jenom opakovat. V této poloze mám Stone Temple Pilots nejraději.

V druhé půli se pokračuje stejně energicky. Naked Sunday nebo citlivá balada Creep, která spolu s dalším hitem Plush povstala jako čtvrtý singl z alba, voní něčím do té doby úplně novým a neprozkoumaným. Voní grungeovou revolucí kluků v kostkovaných košilích, kteří přišli, aby něco udělali s tím zamerikanizovaným způsobem pohodlného života západního pobřeží.

Ještě chci zdůraznit, že jsem tuhle kapelu poznala jako jednu z prvních vlaštovek hrajících grunge. Okamžitě jsem si je zamilovala a poslouchala častěji než Pearl Jam nebo Soundgarden. Logicky to byl zase brácha, který je tenkrát už nevím jak objevil. V jejich případě nebylo žádné podprahové zasouvání do mé hlavy potřeba, STP si tam cestu našli sami.
reagovat

EasyRocker @ 21.12.2018 20:51:00
V první řadě, vedle recky, chci Terce poděkovat za profil, protože STP jsou pro mě naprosto fantastické těleso, které se od grunge nabitého debutu vyvíjela skutečně neuvěřitelně až po osvobozující hardrockový hlomoz, protkávaný oázami klidu. Naprosto bombastická parta, ale ještě lepší byly jejich koncerty - jen Weiland, to byl vždycky zážitek, pro mě ne nepodobné Jane´s Addiction nebo Smashing Pumpkins. Skvělé, recky už jsou na spadnutí, to slibuju :-)

john l @ 22.12.2018 09:26:22
STP je grunge jak poleno. První deska je nejlepší, pak to šlo s kapelou horem dolem. První návrat se celkem podařil-možná proto, že je tady zase Weiland. Letošní deska už vyjít neměla, nebo ne se zpěvákem z nějaké přiblblé americké soutěže a pojmenovat ji stejně je taky na hlavu.

Egon Dust @ 26.12.2018 18:05:41
Vynikajúca recenzia, Terka!
Core je pravdepodobne umelecký strop od STP.
Každý z albumov mal nejaké tie silnejšie skladby, ale Core bol skutočným jadrom grunge. Síce bol v tieni veľkej 4ky grunge, ale kvalitatívne určite nebol slabým odvarom. Mám rád aj veci z Tiny Music, ktoré prezrádzajú už iné vplyvy a skôr sa berú niekde smerom až k brit-popu a alternatívnemu rocku. Ťažiť z mena STP a nahrať album s Weilendovým imitátorom (pričom občas aj sám Weiland bol skvelým imitátorom viď.Bowie, Morrison, Staley).
Osobne milujem Weilandové sólo albumy menovite depresívny ´´12bar blues´´ a pop-rockový ´´Happy in galoshes´´. Pár dobrých vecí bolo aj na poslednom album s Weilandom z roku 2010. Odvtedy títo chlapci, ani Mr.Weiland nič schopné nevytvorili.