Reakce na recenzi:

horyna - @ 15.01.2019

Na Holanďany Elegy jsem natrefil zhruba ve stejné době prostřednictvím dvou zdrojů. Tím prvním byl rockově metalový časopis Spark (ve kterém jejich desky pravidelně recenzovali) a druhým, už zcela konkrétním zdrojem nejen informací, ale hlavně hudby samotné pak celá síť Merhautových půjčoven. V roce 1993 jsem si v jedné z jeho brněnských poboček půjčil solidní debut Labyrinth of Dreams a zakrátko v předchůdci dnešního Bonton Landu (jak jen se ten krámek mohl tehdy jmenovat - Popron, Supraphon?) koupil i mou druhou oblíbenou desku Supremacy. Jako by to bylo včera, co jsem četl článek Nikolase Krofty o Elegy, kde je přirovnával ke slabým Queensrÿche a psal i o (cituji doslova) příšerně upištěném vokálu Eduarda Hovingy.

V devadesátých letech jsem Elegy respektoval a poslouchal, dnes musím dát Nikolasovi za pravdu v hodnocení stylu i projevu této kapely. Není to žádná první liga, spíše standardní, velice melodický "metálek" ležící někde napůl cesty mezi ranými Helloween a Queensrÿche. Hovinga je výškař jako blázen, svoje hlasivky tahá nahoru jak jen může, ječí a piští až někdy uši brní, jenže když se vám něco mnoho let líbí a k desce máte osobní vztah, ledacos takovému souboru odpustíte. Hlavní leader, zakladatel a tahoun, kytarista Henk van der Laars, je i ústředním skladatelem Elegy. Ti jsou vlastně něco jako jeho dítko. To on jim vdechl život a několik let s nimi živořil na okraji širšího hudebního zájmu tehdejší veřejnosti. Že je poté opustil a přenechal místo Patricku Rondatovi je věc druhá.

Pro mě interesantní obálku na lesklé placičce doplňuje desítka vydařených, nanejvýš melodických a jemným progresivním předivem opatřených skladeb. Součástí této sbírky je jedna kratičká atmosférická mezihra Anouk, jeden malinkatý vokální odér Close Your Eyes a standardní balada Lust for Life. Mezi stěžejní a nejoblíbenější kusy počítám naspeedovaný startér Windows of the World, dvojici tvrdších, na malinko metalovějších základech zbudovaných skladeb Circles in the Sand a Darkest Night, a především místy v romantizující a atmosféricky pohnuté rovině stojící trojici skvostů Angel's Grace, Supremacy a závěrečnou Erase Me. Tyhle skladby symbolizují Elegy, které mám rád a na které i rád vzpomínám.

Další deska Lost byla však výrazně slabší a zakrátko se poroučel zpěvák Ed Hovinga. Na jeho místo nastoupil daleko přijatelnější (dle výrazu, techniky a barvy hlasu) zpěvák rockerů Vengeance Ian Parry, se kterým vydala kapela ceněnou progresivní nahrávku State of Mind, kterou vystřídal v metalovějších kruzích oblíbený pokračovatel Manifestation of Fear. Přiznám se, že po odchodu Laarse jsem o kapelu ztratil zájem a tak netuším, na jaké úrovni se nachází zbylá dvojice desek s Patricek Rondatem u kormidla.

Podobně jako v případě Conception budou i tady v mém celkovém bodování hrát výraznou roli vzpomínky a sentiment. Při dnešním pohledu a s odstupem dvou dekád mohou být Elegy vnímáni něco jako praotci všech těch soudobých holandských melodických progresivních kapel typu Knight Area atd a jako takoví neohrabaní průkopníci rock/metalové melodické větve ze země tulipánů a větrných mlýnů.

A na závěr ještě otázka na naše pamětníky. Přátelé, říká vám dnes ještě něco jméno Elegy? No, neoprogoví specialisté Braňo, Mayaku, Palo, Petře a další, vzpomenete si někdo? Nebo se z kapely stala už jen pouhá vzpomínková fosílie pro pár nadšených vyděděnců?