horyna - @ 16.02.2019 | #

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.

Tomáš Rojt @ 16.02.2019 17:53:32 | #
S Horynou jsme asi podobná krevní skupina, co se art rocku a progresivního roku týče a speciálně S. Hacketta. I když hudba Genesis mně oslovila již na střední a vysoké škole někdy začátkem 80. let, Steve Hacketta jsem "objevil" poměrně nedávno a to asi před 7 lety. Tím magickým prvním albem, které mně uhranulo bylo album "Beyond the Shrouded Horizon" a nadále zůstává s tím předposledním na mém pomyslném vrcholu. Jak už jsem tu někdy zmiňoval, učarovalo mi období prvních 4 alb a pak to poslední, které stále trvá a sice počínaje albem "Darktown". Ale zpět k poslednímu kousku S. Hacketta. Album nemám ještě 100% naposlouchané, ale zatím platí, co zmiňuji trochu výše a sice, že stupeň vítězů v mém pomyslném žebříčku nemá. To neznamená, že se nejedná o výborné album, spíše je díky silné konkurenci v tom dobrém slova smyslu. Co na něm obdivuji ? Asi nejvíce pestrost, muzikálnost a schopnost oslovovat při každém novém poslechu. A nesporně potkávání se s různými etnickými vlivy, z nichž asi nejvýznamněji je zastoupena typická arabská melodika. Spousta skvělých muzikantů, spousta osvědčených ale i nových tváří. Hlavní spoluarchitekt Hackettova úspěchu zůstává a to je dobrá zpráva. Ano řeč je o Rogerovi Kingovi, muži v pozadí. Tato dvojice spolu tvoří více než 20 let a spolupráce je to plodná a prospěšná pro oba. A přece musím vytknout jedno malé mínus, které mi nejde pod fousy a to je absence živého bubeníka v některých skladbách a to nejen na tomto albu. A přitom ti, kteří se na albu podílejí jsou hned tři a všichni rocková extra třída. A poslední koncert S. Hacketta v Lucerně mi v tom jen utvrdil. Dlouhodobý Hackettův hráč na bicí nástroje Garry O´Toole je nejen skvělý hráč, ale i zpěvák, což měl možnost několikrát dokázat.
Sečteno a potvrzeno. album je to velmi dobré a potvrzuje Hackettovu dlouhodobou výbornou formu.