Hackett, Steve - At the Edge of Light (2019)

11.07.2023 hejkal | #

Keď v roku 2019 vydal britský gitarový velikán Steve Hackett album At The Edge Of Light, nechal som sa nalákať a po mnohých rokoch sa k tomuto gitaristovi vrátil. Napísal som aj nadšenú recenziu, ale text je dávno fuč, nuž mi dovoľte ešte jeden pohľad na toto dielo.

Pamätáte si staré čínske kung-fu filmy? Všetci mladíci sú borci, ale staručký deduško, najväčší majster, je vždy nad nimi. Nemusí nikomu nič dokazovať, všetci si ho ctia. A keď sa sem-tam naskytne príležitosť, starec ľahko a s nadhľadom dvomi-tromi pohybmi spacifikuje všetkých snaživcov. A presne takto na mňa pôsobí Steve Hackett medzi súčasnými gitarovými esami. Má odžité, má odohrané, o melódii vie všetko,  pretože ju netvorí, ale vyžaruje. Vie, že technika je síce fajn, ale emócia má prednosť.

Desať skladieb je učebnicou, ako sa tvorí progresívna (nie v zmysle objavná, ale ako žáner so svojimi zákonitosťami) hudba. Kde sa záplava neoprogerov utápa v nekonečných kompozíciách plných prázdnych plôch a prvoplánových melódií, o prstokladových cvičeniach nehovoriac, tam Steve s ľahkosťou Orfea očaruje každého, kto ho počuje. Kde sa jeho nasledovníci pachtia pri mantineloch za pukom a neforemne do seba narážajú, tam Steve krasokorčuľuje stredom klziska a ide si po olympijské zlato. Exceluje skrátka v úplne inej disciplíne ako drvivá väčšina „konkurencie“.

Album núka desať skladieb. Hudba je to pestrá, pritom nezaprie svoje korene. A zároveň expanduje za hranice, až k world music (Fallen Walls And Pedestals, Shadow And Flame). Čo je niečo, čo ma v deväťdesiatich deviatich prípadoch zo sto spoľahlivo odpudzuje, ale tu nie! Steve to zvláda podať tak, že mu to verím a priam si to užívam. Hudba je miestami divoká (Under The Eye Of The Sun), inokedy až zborovo vokálna (Underground Railroad, Peace). Nechýbajú monumentálne kompozície (Beasts In Our Time, Those Golden Wings), niečo, čo evokuje scénickú hudbu (Descent), ale aj takmer poodenkové črty (Conflict) slúžiace ako malta medzi tehlami toho, čo dnes poznáme pod názvom At The Edge Of Light. A taká Hungry Years by mohla byť pokojne aj rádiovou hitovkou.

Rád sa k tomuto albumu vraciam, je pre mňa rovnako krásny ako debutový kolos Voyage Of The Acolyte. A ako ste na tom vy?

reagovat

stargazer @ 11.07.2023 19:13:54
Ve druhém odstavci mě zaujalo to kung-fu porovnání. Těmi "kytaristy - žáky" jsou konkrétně myšleni kdo? Rád bych se dověděl o koho jde. 

hejkal @ 12.07.2023 12:43:53
Vo všeobecnosti neoprogoví, od Rotheryho po Stolta. A áno, v podstate sú to často vekovo nie až tak rozdielni jedinci, len sa ich popularita (nie všetkých, väčšiny) začala od 80. rokov. Toto prirovnanie vo mne rezonuje od čias, kedy som videl DVD Transatlantic k Whirlwind tour, kde sa v bonuse ku kapele pridal Hackett a oproti Stoltovi jeho hra žila. V prenesenom význame je tu 70-nik, ktorý dnešným mladým ukazuje svoje majstrovstvo.

11.08.2020 Brano | #

Všetko to začalo inzerátom v časopise Melody Maker,ktorý znel "A Able Accordionist...".Skupina Genesis práve vtedy hľadala nového gitaristu namiesto Anthonyho Phillipsa,ktorý to vzdal pre trému počas verejných vystúpení,takže Steva Hacketta pozvali na skúšku,ten okamžite presvedčil a už ako plnoprávny člen skupiny sa podieľal na nahrávaní albumu Nursery Cryme(1971).V Genesis zotrval do roku 1977,kedy po albume Wind&Wuthering oznámil odchod z dôvodu nedostatku tvorivého priestoru.

Napriek tomu sa počas svojej bohatej sólovej kariéry opakovane vracal k plodným rokom svojho pôsobenia v Genesis.A to či už vo forme playlistov koncertov,alebo vydaním štúdiových albumov Genesis Revisited(1996) a Genesis Revisited II.(2012) za ktorým nasledovalo veľmi pôsobivé koncertné spracovanie.Steve,povzbudený týmto úspechom, bol zjavne pri chuti a počas piatych rokov doslova vychrlil tri výborné albumy z ktorých najlepší je práve ten posledný-At The Edge Of Light.

Úvod je v odvážnom orientálnom štýle a samozrejme nemôžu chýbať kvílivé gitarové sóla.Steve ich priam sype z rukáva.Beasts in Our Time odštartujú hutné symfonické aranžmány evokujúce napínavý soundtrack.Steve spieva za doprovodu akustickej gitary.Atmosféru vyhecuje sólo na saxofón a v ďalšom kole na gitaru.Skladba na záver naberá na obrátkach zásluhou Stevových divokých gitarových riffov.Paráda!Under the Eye of the Sun je v znamení priam Yes-ovských zborových vokálov.V inštrumentálnej časti snivú atmosféru 12- strunovky umne striedajú rytmickejšie pasáže so všadeprítomnou Hackettovou sólujúcou gitarou.

Steve Hackett a gospel?!? A prečo nie?Ústna harmonika ako z nejakého westernu a božské hlasy sestier McBroom-ových.Durga a Lorelei to poriadne rozbalili!Those Golden Wings je 11 minút absolútnej blaženosti.Orchestrálne aranžmány,akustická gitara,Steve + sprievodní vokalisti...a znovu ten cinema efekt ako v skladbe Beasts in Our Time.Stevova gitara kvíli,narieka tak s citom a tak naliehavo až mi nevdojak zvlhli oči.Pokiaľ hľadám vreckovku už sme niekde v Azerbajdžáne za zvuku sitar a ďalších špecifických etno-nástrojov,ktoré si nedovolím ani vymenovať.Znie mi to ako balalajka,ale nie je to balalajka.Nasledujúca Hungry Years je napriek názvu celkom veselá pesnička,ani sa nenazdám a nohy mi samé podupávajú do taktu.

Keď som prvýkrát počul tento album,tak som slintal ako Goro biely pes,ktorý práve zhliadol svoju paničku.Vedel som,že je len otázkou času,kedy mi CD pristane v mojej zbierke.Ak toto nie je majstrovské dielo,tak potom čo už je?
reagovat

hejkal @ 13.08.2020 07:53:17
Je to vynikajúci album. Hackett je stále ešte schopný ponúkať muziku, ktorá má tvár, tvar, mieru kvality, ktorá je synergicky väčšia ako súčet producentskej matematiky.
Som rád, že ešte stále žijú a hrajú hudobníci ako on. Umelci, ktorí dokážu prinášať radosť aj tým, ktorí sa nepotrebujú viesť na vlne povrchnej populárnej hudby súčasnosti. A že stále dokážu ukázať cestu mladej generácii, aby sa pokúšala odlíšiť, vyjsť z minulosti a objavovať niečo hodnotnejšie ako copy-paste produkciu navrhnutú podľa štatistík počúvania komerčných rádií. At The Edge Of Light je učebnica, ktorá by mala stáť na počiatku cesty súčasného začínajúceho artrockera, aby spoznal korene a vedel sa odraziť ďalej.

Brano @ 12.08.2020 10:48:06
hejkal,presne tak!Napísal si to veľmi pekne a odborne ako profík.Pár vetami si vystihol podstatu.Veľká vďaka za túto Tvoju reakciu!

horyna @ 13.08.2020 10:13:24
Braňo díky za prima recku. Jen mě trošku překvapilo, že tě podobně jako At the Edge..., nezpracovaly už oba předcházející opusy. Pro mne je kvalita linie - Wolflight, The Night Siren a a At the Edge... naprosto vyrovnanou.

Brano @ 13.08.2020 10:29:55
Marek,vďaka za reakciu.Ako som napísal,všetky tri albumy sú výborné,ale najviac ma dostal práve At The Edge Of Light.Keď sme už pri tom hodnotení,tak Wolflight a The Night Siren si zaslúžia silné 4* a At the Edge of Light plných 5*.

horyna @ 13.08.2020 10:36:29
OK, díky za vysvětlení :-) Každopádně... Hackett jede už skoro dvě dekády na maximum. Počínaje To Watch the Storm a konče deskou recenzovanou, jsou to jedna chuťovčička vedle druhé. Moc mě baví je poslouchat všechny, ale najít vlajkovou loď, pchá... to prostě nejde. Volím podle nálady, momentálně bych si dal asi Beyond :-)

Brano @ 13.08.2020 10:47:21
Presne tak ako píšeš!Steve je veľký umelec a jeden z najlepších gitaristov na svete.Ťažko nájsť to úplne naj.Ako píšeš,záleží podľa nálady.Mne sa už desaťročia páči najmä debut Voyage Of The Acolyte a vlastne rovnako aj Please Don´t Touch a Spectral Morning...a v tomto storočí mi dych vyrazil najmä album To Watch The Storms.At the Edge of Light za ním ani tak veľmi nezaostáva,je takmer na jeho úrovni.

horyna @ 13.08.2020 10:58:00
První etapu jsem záměrně vynechal, ale tam je to jasné. Trojice úvodních sólových desek je nenapodobitelná. To je strop :-)

Brano @ 13.08.2020 11:23:03
Jediný album,ktorý od Steva nezvládam je Daktown(1999).Nemôžem si pomôcť,ale je to tak.

16.02.2019 horyna | #

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.
reagovat

steve @ 16.02.2019 09:33:39
Hackett je sázka na jistotu. Nejraděj poslouchám jeho první desky a pak hned ty poslední. Ty s jeho tvorbou u Genesis už moc společných rysů nemají, ale to je u služebně tak starého hudebníka pochopitelné. Novinku je radost poslouchat, taky mě připadá odvážnější.
Podle mého Hackett hlavně zvukově navazuje na předchozí dvě desky.

oř @ 16.02.2019 09:41:15
Společně s Davidem Gilmourem(ten však vydává nové desky jen sporadicky)je to poslední kytarista ze staré školy, který se nesnaží zazdít své kořeny. Jistota to on je, souhlasím, možná mohl povolit uzdu svých kompozičních hodnot ještě zřetelněji a zkusit větší experiment. Ta návaznost na The Night Siren a Wolflight je trochu prvoplánová. Ale jasně, díky bohu za takové desky a takové umělce. V okolním šrotu září jako slunce v letním parnu.
Díky za recenzi.

Petr87 @ 16.02.2019 09:46:19
Skvělá deska, která mne zaujala mnohem víc, než ta předchozí... Nedávno jsem ji poslouchal celý týden v autě při každé cestě do práce a z práce a při každém poslechu ta hudba jen a jen rostla; však už mám objednané CD. :)
Díky!

steve @ 16.02.2019 10:00:02
to oř: větší experiment? Domnívám se, že to horyna napsal tak jak to je, aspoň já to tam slyším. Novinka je dost pestrá na to, aniž by jejím prostřednictvím musel Hackett experimentovat ještě víc. Možná by se ocitl v úplně jiných sférách, kde ho jeho posluchači slyšet nechtějí.

Tomáš Rojt @ 16.02.2019 17:53:32
S Horynou jsme asi podobná krevní skupina, co se art rocku a progresivního roku týče a speciálně S. Hacketta. I když hudba Genesis mně oslovila již na střední a vysoké škole někdy začátkem 80. let, Steve Hacketta jsem "objevil" poměrně nedávno a to asi před 7 lety. Tím magickým prvním albem, které mně uhranulo bylo album "Beyond the Shrouded Horizon" a nadále zůstává s tím předposledním na mém pomyslném vrcholu. Jak už jsem tu někdy zmiňoval, učarovalo mi období prvních 4 alb a pak to poslední, které stále trvá a sice počínaje albem "Darktown". Ale zpět k poslednímu kousku S. Hacketta. Album nemám ještě 100% naposlouchané, ale zatím platí, co zmiňuji trochu výše a sice, že stupeň vítězů v mém pomyslném žebříčku nemá. To neznamená, že se nejedná o výborné album, spíše je díky silné konkurenci v tom dobrém slova smyslu. Co na něm obdivuji ? Asi nejvíce pestrost, muzikálnost a schopnost oslovovat při každém novém poslechu. A nesporně potkávání se s různými etnickými vlivy, z nichž asi nejvýznamněji je zastoupena typická arabská melodika. Spousta skvělých muzikantů, spousta osvědčených ale i nových tváří. Hlavní spoluarchitekt Hackettova úspěchu zůstává a to je dobrá zpráva. Ano řeč je o Rogerovi Kingovi, muži v pozadí. Tato dvojice spolu tvoří více než 20 let a spolupráce je to plodná a prospěšná pro oba. A přece musím vytknout jedno malé mínus, které mi nejde pod fousy a to je absence živého bubeníka v některých skladbách a to nejen na tomto albu. A přitom ti, kteří se na albu podílejí jsou hned tři a všichni rocková extra třída. A poslední koncert S. Hacketta v Lucerně mi v tom jen utvrdil. Dlouhodobý Hackettův hráč na bicí nástroje Garry O´Toole je nejen skvělý hráč, ale i zpěvák, což měl možnost několikrát dokázat.
Sečteno a potvrzeno. album je to velmi dobré a potvrzuje Hackettovu dlouhodobou výbornou formu.

horyna @ 17.02.2019 09:06:42
S Tomem jsme asi podobná krevní skupina, co se art rocku a progresivního roku týče a speciálně S. Hacketta:-)
Chalani díky za vaše příspěvky. Ať už se Steveho novinka někomu líbí víc než např. deska předchozí, nebo je tomu naopak, ať už v ní někdo slyší hodně odvahy, či naopak méně, vše je vcelku marginální. Důležitým zůstává, že Hackett je tu stále s námi a svou muzikou dělá radost sobě i všem ostatním. Letos stvořil další ze svých geniálních děl a jako jediný dokáže držet prapor původních Genesis stále nahoře.

oř @ 17.02.2019 11:52:51
S přihlédnutím k ostatním aktivitám důležitých opor původních Genesis, je jejich studiová produkce při srovnání s Hackettovou takřka nulová. Collins šel do důchodu, Gabriel vydává blbosti a Mike s Tonym nebyli nikdy sólově oslniví.

muf @ 13.08.2020 11:58:27
Ať sáhnu k jakékoliv tvorbě Steva od To watch the storms po současnost, tak je to jako balzám pro duši a ucho. Není moc hudebníků, kteří na mě takto působí. Poslední At the edge je nádherné dílo, které opět mixuje různé žánry do dokonalehého harmonického celku. Poslední 3 veledíla mám obzvlášť rád. Při poslechu takové hudby žasnu, kde na to ti lidi chodí, to musí mít od Boha.