legolas - @ 29.04.2020 | #

Je cosi shnilého ve státě dánském. Tento známý úryvek ze Shakespearova Hamleta mě napadl jako parafráze k prázdnému místu, na kterém se mohli tetelit úvahy o posledním albu The Flower Kings. Hojný recenzentský potenciál se vyskytuje u desek Adam and Eve, nebo Banks of Eden, ale tady zůstává nenaplněn a já se ptám proč? Co místním vadí, že se nikdo z nich neodvažuje o desce utrousit pár slov, které by byli pro méně zdatné pisateli alespoň částečným vodítkem k bližšímu seznámení s dílem. U TFK korespondující easyrocker,pegas,jarda p, horyna,brano zůstávají tiše mlčet jak ústa staré indiánky. Přitom desku obodovali pozitivně.

Vedoucí leader Roine Stolt už překročil šedesátku. To je věk ve kterém nemá muzikant tendence bořit hranice a klestit nové směry. To dělal ve dvaceti. A tak se lehce může zdát, že tento usedlý pán už dobrých deset let nic nového nepřináší. Začalo to přetržením linie po desce The Sum Of No Evil. Po pěti letech ticha jsme byli obdařeni mírumilovnou Banks of Eden, na které se začala vytrácet původní pospolitost. Zúžené obsazení přestali podporovat perkuse Hasse Bruniussona i Wallanderův saxofon. Deska plula v tichých vodách a arzenál TFK se postupně přebudoval. Následovník Desolation Rose potvrdil nově vybranou cestu. Jenže pak přišel další konec. Po tlumeném pádu na dno se Stoltovinou Manifesto of an Alchemist povstávají TFK znovu, tentokrát bez další opory Tomase Bodina. Jeho pozici na desce zaceluje velice schopně Zach Kamins. Rozdíl je téměř nepoznatelný, hlavně v práci s mellotronem. Kolotoč bubeníků rozšiřuje Mirko DeMaio. Ten plní dělnickou funkci a jeho přínos je pouze standardní. Uspět vedle dvojice předchůdců Jaime Salazara a Zoltana Csörsze je nemožné. Potud změny v sestavě. V oblasti hudební se žádných velkých změn nedočkáme a pokud s nimi někdo počítal, jeho úsudek musel být bláhový.

Waiting For Miracles nepřináší zhola nic, co bychom od TFK neznali. Ale to nevadí. Jde o výborný materiál trojice stárnoucích hudebníků, kteří spolu drží už dlouhé roky a jeden o druhém vědí dost na to, aby své představy dokázali náležitě zhmotnit. Pokud se vám podaří překonat vstupní trojici územně rozlehlých skladeb Black Flag, Miracles for America a Vertigo(které jsou znovu značně promyšlené a detailně zaranžované), máte z poloviny vyhráno. Nevzdávejte to. Po příchodu sugestivní pomalé The Bridge a artisticky instrumentální symfonie Ascending to the Stars(jedné z mála, ve které se dere do popředí ďábelsky vystupňované tempo a která má předpoklady stáhnout vás jako vodní vír), jste na dobré cestě. S konzumací vrcholku Wicked Old Symphony(kde je Fröberg lepší zpěvák než Stolt), můžete pít z kalichu TFK plnými doušky a zároveň se přestat bát, že vám nepříjemně zaskočí. I zbytek alba, konkrétně The Rebel Circus, Sleep With the Enemy a The Crowning of Greed působí velice konzistentně.

Druhý nosič je zaměřen podobně jako ten u Banks of Eden. Figurují v něm přístupnější, převážně hrané kusy s minimem zpěvu, ale pořád dost rozvětvenou stavbou. V tomto případě to však nejsou bonusy, ale pokračování jedničky. Pět příjemných osvěžujících věcí.

Roine Stolt je podepsán zhruba pod 80% materiálu. Druhým nejpilnějším nositelem nápadů se stal překvapivě klávesista Zach Kamins. Na nováčka dobrý. Waiting For Miracles tak patří skladatelsky a aranžérsky k nejvypiplanějším počinům od TFK. Komplexní hudební dopad však postrádá intenzitu raných děl, ze kterých sálá nadrženější a odvážnější příval energie. V těch hrála podstatný prim směska fusion a rocku. Chybějící ingredience dnešních TFK.

horyna @ 30.04.2020 11:04:44 | #
Zdravím Legolase: kdybys tu hledal nejoddanějšího fanouše květinových králů, bude se vehementně drát do první linie :-) Jak rád říkám, oni jsou MOJE kapela.
Naprosto všechny studiové desky z let 95-13 hodnotím za pět bodů. Všechny je miluju a k poměru s množstvím muziky co je doma i vesměs často poslouchám. Znám ty desky velmi dobře a řadu z nich považuji za své top favority. Těžká 2 cd nevyjímaje. Některá z nich jsem pobral až po několika letech. Třeba Paradox Hotel klidně po třech letech testů a dobré patnáctce poslechů. Dvojalba 97,98 byla také pořádným oříškem. Vždy jsem ze všech děl cítil obrovský potenciál a proto jsem to hledání nikdy nevzdal. Poslední roky, kdy si jejich poslech fakt užívám jsem za toto velmi rád, protože mohu odložit soustředěnost potřebnou k pochopení a nasypání do lebeně, za zábavu. I obě předešlé nahrávky Banks of Eden a Desolation Rose považuji za velmi povedené a hodné obdivu. Žádný stop time v nich nevidím. Ten se udál až při Stoltově sólovce a pokračuje i na Waiting. Tu jsem už nekupoval, jelikož mne absolutně neoslovila. Dokonce to testovací zklamání je tak obrovské, že jsem nad kapelou zlomil hůl a nevěřím, že kdy přijde s něčím alespoň pro mne konkurenčně schopným. Prostě nemám zájem, Stolt mi přijde úplně vykradený a vařící z vody. Možná by soustředěný poslech, spíš poslechy-alespoň pět za sebou, překlonili misky vah, ale... Strašně mě u nich chybí Bodin a myslím, že Froberg také zpívá daleko méně než dřív. Jeho hlas mám o dost radši.

Každopádně ti za recenzi děkuji, vždy mne taková práce pobídne dát desce další šanci. Třeba už jen z úcty a lásky k nim.