Reakce na recenzi:

horyna - @ 15.10.2019

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.