Opeth - In Cauda Venenum (2019)

Na začátek bych rád napsal, že Mikael Åkerfeldt je podle mě skvělý skladatel a jeho čistý civilní hlasový projev (žádné zbytečné „kulervoucí výšky a podobně) se mi velmi líbí. Dále bych rád poznamenal, že desky jako Morningrise, Still Life a Damnation řadím mezi to nejlepší, co nám švédská scéna dala. Avšak při hodnocení této desky si dovolím se s vámi podělit o můj názor na čtyři poslední alba Opeth, který asi bude celkem nepopulární. Mně osobně změna žánru nevadila, další Blackwater Park, Deliverence či Ghost Reveries k životu asi nepotřebuji. Byl jsem u každé z posledních čtyřech desek Opeth velmi zvědaví, co předvedou. Zvlášť když jsem četl, že Mikael by rád nahrál album podobné prvním album Camel. Ukázalo se však, že to není opravdu moc jednoduché a ti hlavně kvůli tomu, že Opeth postrádají takovou tu hravost a schopnost udržet pozornost posluchače pomocí chytlavých melodií.

O In Cauda Venenum frontman prohlásil, že to bude velmi posluchačsky náročné album, což u mě znovu probudilo zvědavost. Při poslechu alba se ale až na můj vkus moc často nudím. Já osobně beru jako posluchačsky náročnou kapelu Van Der Graaf Generator, u poslechu Hamillovců se však nenudím, protože obsahují jeden prvek, který na In Cauda Venenum prostě nenacházím (snad jen v posledních dvou skladbách) a to je taková ta dramatičnost, kterou třeba nacházím i Gabrielovských Genesis. Zpět k Opeth, při poslechu některých písní se objeví i pěkné melodické motivy, ale místo toho, aby se rozvíjeli či aspoň zopakovaly, tak mizí v prázdnotě. A tady se vracíme k tomu, že posluchač po čase poslechu této desky ztrácí pozornost, což je škoda, protože podle mě je to nejlepší na téhle desce až na konci.

Takže abych teď chválil, Opeth podle mého přišli se čtyřmi songy, které si fakt nezaslouží upadnout v zapomnění. Lovelorn Crime je první z nich, krásná melancholie, která již zdobí můj playlist na dlouhé podzimní večery. Další ze skladeb, kterou mám velmi rád je Universal Truth, skvělé aranže a pořád se „něco děje“, tak to mám rád. Ale jako vyloženě nejpovedenější beru poslední dvě skladby – Continuum a hlavně All Things Will Pass, která ke pro mě rozhodně vrchol alba a jejíž skvělý konec vyzdvihuje velký počet fanoušků této kapely (stačí si přečíst komentáře pod touto písní na Youtube).

Při psaní těchto řádků mě napadla taková myšlenka, že Åkerfeldt, který si prý do nových písní vůbec nenechal mluvit nahrál toto album hlavně pro sebe (dovolil bych si to dát do podobnosti s letošní Tarantinovkou Tenkrát v Hollywoodu), což je postoj, který oceňuji, i když to podle mě není v diskografii Opeth nějaký zázrak.

reagovat

Mattty @ 07.11.2019 00:32:15
P.S. Při kopírování z Wordu se mi nějak ztratili mezery mezi odstavci a já si toho nevšiml, tak se tímto omlouvám.

Mohyla @ 07.11.2019 09:01:34
Máš ich tam!

Mattty @ 08.11.2019 21:09:03
Děkuji.

muf @ 29.11.2019 12:01:04
Opeth je jedna z kapel, kterou mám už hodně dlouho rád a stále se mi líbí jak jejich tvorba z dřívejší doby, tak ta současná. Je to pro mě krásný příklad toho, jak se kapela vyvíjí a v průběhu času mění. Moc se o zákulisí kapely nezajímám a nedávám si zbytečná očekávání. Snažím se poslouchat stylem líbí/nelíbí. Musím říct, že poslední desky mi zabraly výrazně více času a více poslechů, než jsem je strávil. Vedlejším efektem ale je, že čím více poslechů jim věnuji, tím se mi líbí více. Stejně tak to mám i s touto novinkou. První poslechy nic speciálního, ale cítil jsem potenciál a bylo mi jasné, že to chce čas. Souhlasím s recenzí: nádherný hlas, album postupně graduje. Druhá polovina je za mě moc povedená. Ale zjišťuji, že i ta první půle je povedená, jen asi chce ještě trochu času. Mě toto albu nenudí. Mám z Opeth pocit, že je muzicírovaní stále baví a působí na mě pozitivně. Doposud jsem poslouchal jen anglickou verzi.

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.


reagovat

steve @ 15.10.2019 03:37:12
Ksakru. Včera jsem začal připravovat první náčrty nových Opeth a naráz se tady objeví hned dvojice recenzí. Musím se přiznat, že bližší je mě ta horynova. Ne snad proto, že by mě deska tak extrémně posadila na zadek, ale psaní alienshora na mě působí dost povrchně. Přirovnávat tvorbu Opeth k Drákulovi a Black Sabbath je nesmyslné. Žádné přiblblé chorály na desce neslyším a práce s hororovou atmosférou snad patří ke know-how kapely odjakživa.

dan @ 15.10.2019 04:15:05
Opeth se zařadili do fronty kapel, které se začínají pomalu opakovat. Letos je znovu zřejmé, že určité vyčerpanosti se nevyhne ani jejich tvorba. Je to škoda. Dvacet let na scéně se někde podepsat musí.

PaloM @ 15.10.2019 06:43:40
Opeth - Opäť :-)
Moje dojmy vystihuje Slavova recenzia (alienshore). V minulosti písal oveľa častejšie a žiadna z jeho recenzií nie je povrchná, to len na margo reakcie.
Práve naopak, vie akoby s odstupom zhodnotiť aj čerstvé nahrávky.
Opeth ma veľmi veľmi bavili od r.1999 (Still Life), r.2011 privítal som zmenu štýlu na Heritage, potom na Pale Communion. Nad Sorceress som dlho váhal, až som si to kúpil (nemal som to robiť), takže v zbierke mám tieto tri posledné menované CD.
No a toto dielo, tváriace sa supervážne a supertajomne, ma už vôbec nebaví. Takže žiaľ Marku, nezdielam tvoje nadšenie.
Aj tak díky za názor.

steve @ 15.10.2019 07:40:34
Ani já bych plný kotel nedal, ale dnes čtyři, a za týden možná i víc. Ta deska skutečně rapidně roste, právě ji protáčím znovu. Soudím, že Opeth ještě neřekli poslední slovo.

S.C.A.Lytch @ 15.10.2019 08:12:03
Já bych právě, za sebe, úplně nesouhlasil s tou originalitou. Už jenom snažit se znít v roce 2019 jako v půlce sedmdesátých let mi úplně originální nepřijde...
Originalitou rozumím hledání něčeho co tu nebylo, ne v ohlížení se do minulosti.
Ale to není to co mi primárně vadí. Vadí mi, že na tom albu v podstatě není nic co bych už neslyšel, ale snaží se to tvářit jako něco výjimečného - větší umění, než to ve skutečnosti je.

steve @ 15.10.2019 08:33:33
Zajímalo by mě, podle čeho se pozná, že se něco tváří výjimečně?

yngwie3 @ 15.10.2019 09:40:32
To by ma tiež zaujímalo :o) ...

jirka 7200 @ 15.10.2019 10:32:13
Jen jsem chtěl připojit názor, jak se pozná, že se něco tváří vyjímečně. Teď nemluvím o Opeth, ale všeobecně.

Někdy mám pocit, že je to skladba, která je jen průměrná, např. s málo nosnou melodií a nápadem, a tu vyjímečnost se jí autoři snaží dodat použitím bohatých aranží např. symfonického charakteru....

S.C.A.Lytch @ 15.10.2019 11:24:14
jirka 7200: Přesně to jsem se chystal napsat.

Steve, Yngwie: Myslím, že další komentář netřeba. Jirka to myslel všeobecně a já osobně mám přesně tento dojem z posledních Opeth.

Mayak @ 15.10.2019 15:03:10
Počúvam iba anglickú verziu albumu a Markov verbálny popis i hodnotenie "In Cauda Venenum" sú mi jednoznačne bližšie.
Dosť negatívnym hodnotením svojej mladšej diskografie prešli v minulosti aj najväčšie veličiny art rocku YES a GENESIS. U nich bol odklon od žánrotvorného budovania scény po ľúbivejší prog/pop výraznejší.
OPETH len prešli od extémnejšej formy progresívneho metalu postupne ku retro progu. A stále je to ešte v pohode. Nie sú notorická kolovrátková verzia Rolling Stones, ani Status Quo.
Keď vyšiel album "Damnation", skoro nikto s ním problém nemal. Ja vnímam "In Cauda Venenum" ako symfonickejšiu verziu práve tohoto albumu ...
Iste sa mi páči z poslednej retro progovej štvorice albumov OPETH viac, ako "Heritage", alebo "Sorceress".

Mikael Åkerfeldt bol v mladosti vždy predovšetkým fanúšik art rocku 70.rokov (absolútne zásadná časť jeho obrovskej zbierky vinylových albumov).
Po tom, čo sa OPETH dostali na piedestál svetovej sofistikovanej hudby si konečne môže bez tlaku vydavateľstiev, manažérov a peňazí (ale aj fanúškov) robiť to, čo chce a hlavne čo vo svojom vnútri skutočne najviac cíti ...

horyna @ 16.10.2019 03:47:06
Všem přispěvatelům uctivé díky za jejich komentáře i názory jak k Opeth, tak i k IQ.

Opeth pokračujú tam, kde skončili na Sorceress. Tápu v čiernej diere, odkiaľ asi nie je návratu. Časy Heritage a Pale Communion sú preč. To bolo obdobie, kedy Opeth vedeli dokonale skĺbiť krásu art-rocku 70-tých rokov s modernou produkciou a zvukomalebnou melodikou. Nápady dochádzajú a nahradzujú to nafúkané zvukové plochy, temná aura a vykrádanie nielen seventýs, ale už aj seba samého.

Opeth nerobia zlú muziku, len som asi zvyknutý na trochu inú úroveň. In Cauda Venenum nie je hudba, na ktorú som zvedavý. Takmer na celej ploche je to o temnote, priblblých choráloch a hororovej atmosfére. Hard-rock zo zámku krvilačného draculu hrajúceho na gitare. Verím tomu, že sa to mnohým bude páčiť, ale hranie na takúto lacnú strunu nie je pre mňa nič atraktívne. Je to skôr smutné. Opeth totiž nie je Black Sabbath. Tí to aspoň hrali poriadne od podlahy. Opeth sa vlečú ako smola a ten ich vynovený epický sound ma skôr irituje. Svetlo začína svietiť na môj mozog pri predposlednej skladbe Kontinuerlig Drift (Continuum) a skutočný vrchol prináša až posledná Allting Tar Slut (All Things Will Pass) s grandióznym finále.

Takže až dve dobré skladby? Trochu málo na Opeth. Nebudem rozoberať veci ako je napr. hráčska úroveň. U Opeth ma zaujíma hlavne kvalita, pestrosť a nápaditosť jednotlivých skladieb. Nejaký ten progres by som už bral ako bonus. A či je lepšia anglická alebo švédska verzia? No, úprimne ani jedna a ani druhá. Podstata problému je u oboch jedna a tá istá. Nedostatok nápadov, nosných motívov a aj lyriky. Záver - In Cauda Venenum je len ďalším sklamaním v diskografii Opeth.
reagovat

S.C.A.Lytch @ 14.10.2019 21:00:56
Vidím to podobně. Dal jsem tomu zatím dvanáct poslechů. Sice to dost vyrostlo, ale už pomalu přestávám mít potřebu se k tomu vracet. Někdy mi přijde, že Mikael vystupuje jako větší umelec než ve skutečnosti je. Stejný problém mám i se Stevenem Wilsonem, ale to je jen můj názor. Novinka každopádně za poslech stojí a spoustě fanoušků určitě udělá radost.

PaloM @ 15.10.2019 06:45:55
Slavo, mám podobné pocity. Horko-ťažko som vydržal dva posluchy, proste nie som na takýto štýl nastavený. Vďaka za recenziu.