Reakce na recenzi:

Mattty - @ 07.11.2019

Na začátek bych rád napsal, že Mikael Åkerfeldt je podle mě skvělý skladatel a jeho čistý civilní hlasový projev (žádné zbytečné „kulervoucí výšky a podobně) se mi velmi líbí. Dále bych rád poznamenal, že desky jako Morningrise, Still Life a Damnation řadím mezi to nejlepší, co nám švédská scéna dala. Avšak při hodnocení této desky si dovolím se s vámi podělit o můj názor na čtyři poslední alba Opeth, který asi bude celkem nepopulární. Mně osobně změna žánru nevadila, další Blackwater Park, Deliverence či Ghost Reveries k životu asi nepotřebuji. Byl jsem u každé z posledních čtyřech desek Opeth velmi zvědaví, co předvedou. Zvlášť když jsem četl, že Mikael by rád nahrál album podobné prvním album Camel. Ukázalo se však, že to není opravdu moc jednoduché a ti hlavně kvůli tomu, že Opeth postrádají takovou tu hravost a schopnost udržet pozornost posluchače pomocí chytlavých melodií.

O In Cauda Venenum frontman prohlásil, že to bude velmi posluchačsky náročné album, což u mě znovu probudilo zvědavost. Při poslechu alba se ale až na můj vkus moc často nudím. Já osobně beru jako posluchačsky náročnou kapelu Van Der Graaf Generator, u poslechu Hamillovců se však nenudím, protože obsahují jeden prvek, který na In Cauda Venenum prostě nenacházím (snad jen v posledních dvou skladbách) a to je taková ta dramatičnost, kterou třeba nacházím i Gabrielovských Genesis. Zpět k Opeth, při poslechu některých písní se objeví i pěkné melodické motivy, ale místo toho, aby se rozvíjeli či aspoň zopakovaly, tak mizí v prázdnotě. A tady se vracíme k tomu, že posluchač po čase poslechu této desky ztrácí pozornost, což je škoda, protože podle mě je to nejlepší na téhle desce až na konci.

Takže abych teď chválil, Opeth podle mého přišli se čtyřmi songy, které si fakt nezaslouží upadnout v zapomnění. Lovelorn Crime je první z nich, krásná melancholie, která již zdobí můj playlist na dlouhé podzimní večery. Další ze skladeb, kterou mám velmi rád je Universal Truth, skvělé aranže a pořád se „něco děje“, tak to mám rád. Ale jako vyloženě nejpovedenější beru poslední dvě skladby – Continuum a hlavně All Things Will Pass, která ke pro mě rozhodně vrchol alba a jejíž skvělý konec vyzdvihuje velký počet fanoušků této kapely (stačí si přečíst komentáře pod touto písní na Youtube).

Při psaní těchto řádků mě napadla taková myšlenka, že Åkerfeldt, který si prý do nových písní vůbec nenechal mluvit nahrál toto album hlavně pro sebe (dovolil bych si to dát do podobnosti s letošní Tarantinovkou Tenkrát v Hollywoodu), což je postoj, který oceňuji, i když to podle mě není v diskografii Opeth nějaký zázrak.