Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 16.10.2019

Po tragické události v životě Nicka, kterou byla smrt jeho syna v roce 2015, se všichni domnívali, že následně vydané album Skeleton Tree je reakcí na tuto nepředstavitelnou ztrátu. Mnoho písní na tomto albu bylo chmurných a v lyrickém podobenství se dalo najít mnoho odkazů na tuto událost. Nicméně podobně se Nick jako temný havran smrti vyjadřoval i na předchozích albech a ve světle nových informací je dnes známo, že většina repertoáru na tuto desku byla hotova již před touto událostí.

Takže skutečnou odpovědí na toto neštěstí je až letošní dvojalbum Ghosteen, které vyšlo cca před 14 dny zatím jen v elektronické podobě. Jestliže byly pro vás před tímto albem Caveovy písně příliš smutné a Skeleton Tree až moc temný, tak mám pro vás nedobrou zprávu. The Ghosteen je jedna z emočně nejponurejších nahrávek, co jsem kdy v životě slyšel.

Poslech těchto jedenácti na kost obnažených lyricko hudebních koláží procítěného (občas dojatého, roztřeseného, jindy zastřeného či ochraptělého, jindy jen prostě vyprávějícího) Nickova zpěvu, sboru, klavíru a elektroniky mi občas působil až fyzickou bolest, neboť se jedná v některých okamžicích až o voyeurský vhled do nitra zlomeného muže v nepředstavitelném žalu, některé texty jsou plné podobenství, kterým někdy ani nerozumím. Přesto je mi obsah podvědomě jasný a tato deska je názorným příkladem, jak vyjádřit emoce svým projevem a muzikou samotnou, slov netřeba.

Krom několika pasáží album rezignuje na rytmus, což mě jako velkému příznivci tvorby Laurie Anderson, která se vyjadřuje podobným hudebním jazykem, vůbec nevadí. Ty skladby působí, jako nádherné duchovně abstraktní obrazy v mlžně elektronickém oparu citlivě vytvořené hudebním mágem a skladatelem filmové muziky Warrenem Ellisem.

Jako emotivní člověk mám někdy veliký problém doposlouchat celé dvojalbum až do konce. Setkal jsem se i s pocitem, jako bych si obnažené srdce drásal ocelovým kartáčem. Přesto jsem se tímto truchlivým procesem nechal Nickem asi desetkráte provést a jistě ne naposled. Pro mě osobně jedno z nejlepších alb od tohoto umělce.

Jako ukázku nabízím velmi volný překlad jedné z nejsilněji působících písní, závěrečné Hollywood, která je takovou moderní malou zádušní mší s postupně narůstajícím napětím a zároveň očistnou katarzí nad Nickovou bolestnou ztátou:

Dítě Kisy umíralo
tak šla za lidmi z vesnice
a říkala jim „Mé dítě umírá“
A vesničané ji odpověděli :
„Nejlépe uděláš, když své dítě pohřbíš rychle v lese"

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Kisa vystoupila na horu a oslovila Buddhu
„Mé dítě umírá"
Budha říká : „Neplač,obejdi ve vesnici každý dům a vyžádej si hořtičné semínko,
ale jen z domu, kde nikdo nezemřel"

Kisa obešla každý dům ve vesnici
„Mé dítě je na tom stále hůře“ – žalostně naříkala Kisa
Ale Kisa žádné semínka nesehnala
Protože v každém domě někdo zemřel

Kisa se posadila na prastaré vesnické náměstíčko,
objímala své dítě a mohla si oči vyplakat
Ale uvědomila si, že každý někoho ztratil
Potom odešla do lesa a pohřbila své dítě

Každý někoho ztratil
Každý někoho ztratil

Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli
Je to velmi dlouhá cesta najít pokoj ve své mysli

Tak čekám až ten čas přijde
Čekám, až se dostaví ten klid v mé mysli
Ten klid