Reakce na recenzi:

horyna - @ 26.02.2020

Recenze a v ní udílené chvalozpěvy na debutovou desku Melissa nedávno přidaných Dánů Mercyful Fate, kterou tu vyvěsil před pár týdny kolega Jiří, ve mně vyvolali novou vlnu krásných vzpomínek na dobu bezstarostného mládí. Tož jsem se jako na obrtlíku rázem obrátil až k nějakému třináctému roku života do doby, kdy jsme klenot jménem Don´t Break the Oath s kamarádem poprvé objevili, a skrze Discogs si jej do své sbírky pořídil tuze rád nazpět. Neustále dokola jsme tenkrát u něj doma poslouchali na obyčejném gramecu tuto černou asfaltovou placku a žasli nad Kingovým vysokým vokálem a neutuchající chuti dvojice kytaristů Michaela Dennera a Hanka Shermanna, vměstnat do všech písní kaskády živelných riffů, nekončících melodií a vzpupných sól.

Do žluté barvy oblečená obálka s rohatým, jež zpoza plamenů vztyčuje svůj prst směrem k divákovi, nás totálně fascinovala. Aby také ne, když je vám tak málo, muzika je těžce nedostupné zboží a vy jste odkázání na dva tři starší kamarády, jejichž kazety si zapůjčujete a rázem ať v sobě nesou jakýkoliv obsah přehráváte na ty svoje Sonky, Basfky a TéDéKáčka, musí vás takový artikl ještě k tomu v originálním balení nutně poslat k zemi. Společně s Them, Abigail to byl právě Don´t Break..., který nás melodicky a vedle toho ostatního "metalového smetí" i sofistikovaně formoval do budoucna.

Deska s neučesaným, malinko syrovým zvukem získala ihned krátce po svém vydání statut naprosto kultovní. Diamond byl mezi prvními, kdo se nebál zabývat okultní tématikou, kritikou víry i zlořády společenského systému a též duševními stavy jedinců vyvržených společností mimo schvalovaný rámec. Když se však odpoutáme od hororových textů, které nám z dnešního pohledu mohou připadat kruté i banální zároveň, v prvním plánu zůstává nemalá porce skvělé muziky. Už předešlé album Melissa dokázalo naplno rozvinout kompoziční fantazii skladatelského tria Diamond/Denner/Shermann, ale Don´t Break pokročilo ještě o kus dál. Vše bylo najednou ještě daleko rafinovanější, složitější, prokomponovanější a na heavy metal poloviny let osmdesátých vskutku progresivní. Větší porci melodiky a jímavější kytarově-sólové výlety, dokázali do své hudby propašovat snad jen v té době už nutně nepřibrzditelní Iron Maiden na svých opusech z let 83 a 84. I když šli M. F. ve svém heavy pojetí zhola jinou cestou, výsledná "nová" chuť na jazyku po požití takové muziky posluchačovi zůstávala rovněž.

Začátek desky prostřednictvím úvodní A Dangerous Meeting působí ve svém středně vleklém tempu malinko chaoticky a nedotaženě. Avšak je to zdání nepoznaného, když totiž onen song dostanete pevně pod kůži, rázem vám na povrch vyplaví mračna zajímavých nápadů, melodických vyhrávek, všímáte si krátkých spojovacích kytarově-sólových výletů i Kingových precizně poskládaných vícehlasů. Nightmare i třetí Desecration Of Souls se nesou ve znamení častých stop stavů a změn temp. Písně mají složitější (kostrbatější) strukturu a některé melodie musí posluchač lovit až kdesi ze dna. Po Night Of The Unborn přichází velký, temně okultní sedmiminutový monolit The Oath. A právě s ním, trackem číslo pět začíná ta o dost zajímavější větší polovina této desky. Od tohoto songu dostává melodika v pařátech M. F. větší prostor. Posluchač má pocit, že vše do sebe lépe zapadá a i pěvecké linky mistra Diamonda se nesou na vyšší úrovni než v prvních čtyřech písních. Ke slovu se častěji derou klávesy a King si pracněji hraje s vokálními aspekty a výrazy svého, v několika polohách se pohybujícího vokálu. Hned po tomto špičkovém songu se přiřítí největší hit jaký kdy kapela dokázala napsat, píseň Gypsy. Od prvních sekund vás jako mocný mořský příboj přepadne dokonalá euforie, kterou sebou Gypsy doveze. Její moc si vás tak snadno podmanit je ukryta jak ve výrazné melodičnosti a nenápadném riffování dvojice kytaristů, tak v perfektním tandemu basa bicí, kde především cválající figura na škopky Kima Ruzze je nápadem za milión. Diamond deklamuje ve středních a vyšších polohách a dodává písni na přitažlivosti a nenucenosti. Refrén jak z říše snů, sólové eskapády a bublající basa plus Kingovo óóóóóóó jsou jedinečné. A v nastolené kvalitě se pokračuje dále. Přichází emocionální prožitek Welcome Princess Of Hell plný překrásných až dojemných guitar linek a silně nad věcí v nadpozemských výškách prozpěvujícího Kinga. Po posmutnělé instrumentální miniatuře To One Far Away je závěr dokončen nesporným koncertním trhákem Come To The Sabbath, snad nejznámější písní kultovních Mercyful Fate.


I s odstupem tolika let co nahrávku znám a opačnou polaritou v mnoha názorech na podobnou muziku si musím přiznat, že mne stále tyto písně hluboce dojímají a v mém srdci si své místo ponesou asi už navždy. Je to totiž pořád zatraceně dobrá hard n heavy muzika.