Reakce na recenzi:

horyna - @ 01.01.2020

Těžko přetěžko se hodnotí deska, u které má oddaný fanoušek oné kapely pocit, že je naprosto zbytečná. Novinku mých bezmezně milovaných Marillion jsem si nadělil jak jinak než pod stromeček. Vyšla v pravou chvíli, asi s třítýdenním předvánočním předstihem a sotva ji náš agilní dodavatel Music Records dostal na sklad, hnedle jsem po ní vztáhnul ruku a po rychlém doručení na pár dnů odložil stranou, aby byla připravena pro tu správnou chvíli.

Z logiky názvu vyplívá, že nejde o další klasickou studiovku, ale o písně postarší, upravené do orchestrálních aranží. Nebyl jsem proto nijak zvlášť napnut z konečného výsledku a neměl přehnané nutkání tento "patvar" vlastnit. Ale když je člověk fanda, v uvozovkách novou desku svých oblíbenců si velmi rád obstará. Avšak na druhou stranu nepatřím k typově úplně zaslepených sběratelům, co od svých miláčků potřebují za každou cenu úplně všechno. Nezajímají mne výběrovky-k čemu je hromadit, když vlastním desky studiové, kašlu na živáky, které mě nikdy ničím neuspokojovali a nemotivovali, jelikož přímého koncertního zážitku skrze nějaké drážky stejně nikdy nedosáhnete a podobné to mám i s DVD, jež v emočním nápřahu koncertní střet přenést dle mého zkrátka nedokážou. Ale když už mám podobný "výběr" Less is More, který mimochodem hodnotím velice kladně, díky všestranně dokonalému uměleckému zpracování, jež proběhlo úpravou klasických songů do akustických podob, vzal jsem za vděk i touto "slátaninou".

Dle mého by jedno Less… v discografii skupiny bohatě stačilo. Ono se totiž něco podobného děje znovu i na disku letošním, jen místo unplugged verzí tu máme příděl orchestrální. Když se na celý tento projekt dívám povrchně a chci ho smáznout rychlostí švihu vrbového proutku konstatuji, že jde o zbytečnost tahající fandům drobné z peněženek. Ale pohledem samotné kapely najednou člověk zjišťuje, že za celým tímto podnikem je hlavně společná chuť ke kolektivnímu jamování a touha vtisknout několika výrazným skladbám z repertoáru kapely odlišné aranžmá, nechat písně hovořit jiným jazykem a dýchat novým životem.

To, že kluci vsadili na skladby z Hogarthovy éry je celkem logické. Skutečného fandu, který se v repertoáru Marillion perfektně orientuje a zná jej takřka nazpaměť bude jistě zajímat, do kterých alb kapela "hrábla" a které songy do výběru zahrnula. Té hrstce z nás, jež toto dopodrobna zajímá ulehčím pachtění a napíši, jak se věci mají:

Nejstarším vzorkem je píseň Seasons End – ze stejnojmenného alba z 89-tého.
Steskem naplněný emocionální klenot Brave tu dostal zástupce v podobě – The Hollow Man.
Hned další studiovku Afraid of Sunlight – reprezentuje píseň Beyond You.
Pro mne dosti překvapivě bylo podvakrát nabráno z desky následující This Strange Engine - a to skrze píseň titulní a song Estonia, jež výběr otevírá.
Když jdeme po studiové ose dál dopředu, trojici desek okolo přelomu milénia přeskočíme a dostáváme se až pro mnohé k nepřekonatelnému monolitu Marbles – ze kterého byly vylosovány klenoty Fantastic Place a předlouhá Ocean Cloud.
Předposledním zástupcem je skladba relativně nová, poslední kus ze studiovky předešlé Sound… – píseň The Sky Above The Rain.
A jako poslední nám do výčtu už zbývá jen tři minuty trvající singl A collection, umístěný na bonusovém cd k desce Holidays in Eden.

Výběr tedy ne úplně překvapivý, jelikož takové Hollow Man, Fantastic Place, Beyond You, nebo Ocean Cloud si o podobnou úpravu říkají sami. Dle mého se krom jmenovaných, které disponují genialitou už v originálním balení a povedli se i s přidavkem decentní orchestrace – o které je třeba se zmínit, že se nejedná o žádnou nabubřelou symfonickou slátaninu, ale o úsporné aranžmá s využitím klasického smyčcového kvartetu, a malého počtu sekce dechové. Dle informací v bookletu i fotografií, se jedná o samé mladé sličné děvy (a dvojici zástupců rodu mužského). Mě osobně dost pozitivně překvapila nová verze písně Estonia a nic nezkazili ani úpravy ve skladbách This Strange Engine a Seasons End. Naopak taková The Sky Above The Rain mi připadá ještě nudnější než je originál.

Bodovat, či nějak hodnotit album, které nepřináší písně nové, ale pouze kolekci "úprav" nechci.
Za a) jsem v případě Marillion vždy nekriticky zaujatý mým absolutním top favoritem na trhu s hudbou a za b) pokud se nejedná o další/klasickou studiovku, není vlastně ani co hodnotit.

Za mne tedy řeknu jen to, že jsem pochopitelně rád, že Marillion studiově příliš dlouho nemlčí a dávají o sobě vědět i prostřednictvím díla určeného hlavně fajnšmekrům do zvuku, sběratelům a jedincům nimrajícím se ve všemožných aranžérských úpravách.

Že by nám ostatním, příznivcům Hogarthovských Marillion bodla nová-obyčejná studiovka, asi dvakrát mluvit netřeba.