Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 21.02.2020

Vznik nového alba Ozzyho Osbourna se stal vděčným námětem na reportáž o zdánlivém sledu náhod a okamžitých rozhodnutí, to bychom však nesměli znát Sharon :-)

Jako katalyzátor děje můžeme označit amerického
hitmakera, muzikanta a producenta v jedné osobě - Andrewa Watta. V mnoha rozhovorech se zmínil o své duši rockera, koneckonců právě on se stal v roce 2013 členem superskupiny s Glenem Hughesem a Jasonem Bonhamem. V posledních letech se však spíše prosadil spoluprací s top pop idoly, za produkci desky raperky Cardi B získal vloni cenu Grammy.

Při psaní hitu pro rapera Post Maloneho dostal nápad vytvořit tuto píseň jako duet s Ozzym. Znal jeho dceru Kelly, ta to zprostředkovala a píseň Take What You Want se stala obrovským hitem.Po nějaké době přišla od managementu Ozzyho nabídka k vytvoření a vyprodukování jeho nové desky. Vyšokovaný Andrew chtěl nejdříve odmítnout, potom se ale spojil s Chadem Smithem (RHCHP) a Duffem McKaganem (GNR) a během šesti dnů složili písně na celé album. Ozzymu se materiál líbil, dopsaly se texty podle jeho skutečných zážitků a během tří týdnů bylo vymalováno. Netočily se desítky verzí, údajně bylo použito mnoho prvních nahrávek a jen pár druhých verzí. Domluvil se duet s Eltonem Johnem a nahrávka proběhla finálním mixem. Toliko legenda.

A co deska samotná ?
To je věc diskuze a úhlu pohledu. Pokud bych si měl trochu zavěštit, tak si myslím, že deska zaujme a výměna nudného producenta a skladatele Kevina Churka (co na předchozích dvou deskách mnoho nepředvedl) za ambiciozního hitmakera Andrewa Watta byla trefa do černého. Takto to pravděpodobně bude vnímat mainstreamový posluchač, který není ukotven v rocku, ale ujíždí na rozhlasových hitech a youtube klipech všech žánrů – popu, rapu a někdy i melodického rocku s ostřejší kytarou. Watt neponechal nic náhodě a zaútočil na všechny taktikou, kterou dnes využívá umělá inteligence zabudovaná v softwaru vyhledávacích gigantů – rešeršoval a vyhodnotil a poté použil to, co lidé nejvíce vyhledávají a chtějí. Proto nové písně zní tak lákavě, jako by jste je dávno měli kdesi v podvědomí!

Když se tak deskou probírám, tak zjišťuji, že pro každého se tu něco najde. Pro nejstarší skupinu posluchačů je přichystána balada Ordinary Man s jímavým textem, kde nechybí nic - ženské sbory, les smyčců a pár Eltonových úderů do piána i vzletné Slashovo sólo. Chlapi asi chtěli vyprodukovat něco podobného jako November Rain od GNR. I další ploužáky Today is the End a Holy for Tonight jsou fakt děsivě utahaný a nudný. Pro postarší máničky je namíchán sabbatovský Goodbye s odkazem na Iron Mana. Pro rockery mladší je tu kapánek naostřenější a živější Scary Little Green Men s Tommym Morellem z Rage Against The Machine a pro ty úplně nejmenší jsou zařazeny It's A Raid a Take What You Want s raperem Post Malonem a Travisem Scottem. Jako celek jsou všechny skladby smíchány hodně nerockovým způsobem, je znát radio friendly zaměření producenta. Pokud bych si musel něco vybrat i já, tak skladbu All My Life s pěkným Wattovým sólíčkem, které jako by obšlehl od Slashe a tu o zelených mužíčcích, kde je kytara nejhutnější a Duff tam nechá pěkně probublat basu….

Co s texty ? Ozzy po loňských zdravotních patáliích sám dobře ví, jak na tom je. Proto je textová náplň z velké části odlišná od těch z předchozích bouřlivých časů. Zpěvák hodně bilancuje, lituje svých závislostí a vyznává se ze svých hříchů, což působí dost pochmurným dojmem, jako by uzavíral knihu svého života. Vyjímku tvoří v podstatě jen sci fi Scary Little Green Men a Eat Me (Madmana chtěl sníst fanda) .
Pozitivní zprávu nemohu přinést ani při hodnocení technické kvality zvuku. Andrew není žádnej začátečník, při mnohaleté práci s hip hopery již ví, jak muziku správně zdeformovat komprimací, praská to i při poslechu na mém telefonu. Hodnoty DR3 – DR4 hovoří za vše. Při poslechu přes sluchátka to je fakt tortura – zkreslení je příšerné, hlas Ozzyho vyžehlili Auto-Tune pluginem do fáze, že občas není poznat, zda zpívá skutečně on, kytary zní jak z umakartu – prostě digitální šrot.

Jestli se neprodá alespoň dva miliony kusů, tak sním tu Ozzyho beranici z obalu :-)

Shrnuto : I přes neustále se zhoršující zdravotní stav (zrušení letošního turné nevěstí nic dobrého) se Ozzy po deseti letech znovu hrdinně postavil za mikrofon, za což má můj obdiv. Pod producentskou taktovkou A. Watta zaznamenal jedenáct na první poslech chytlavých a snadno zapamatovatelných kousků, které jsou jakoby sestříhány a poslepovány z úryvků Ozzyho a sabatí tvorby s odérem GNR. Tento podivný guláš je doplněn spoluprácí s rapery.

Bohužel, mix jednotlivých nástrojů, jež jinak šikovný producent do té doby úspěšně používal u ostatních pop hvězd a vyžehlení zpěvákova hlasu do sterilní podoby (o naprosto katastrofální kvalitě celkového záznamu ani nemluvě) na mne nepůsobí přesvědčivým dojmem. Deep Purple, Uriah Heep či R.Plant na svých posledních albech rovněž nic nového nepřinesli, ale v opravdovosti projevu se Ozzymu vzdálili daleko za obzor. Trojku dávám Ozzymu jen za snahu.