Reakce na recenzi:

horyna - @ 06.11.2020

Třetí deska s Gavinem Harrisonem za bicí soupravou a rovněž třetí velmi, velmi povedený hudební nosič Pineapple Thief v jedné nepřerušené linii. Toť stručná charakteristika nového alba Versions of the Truth britských nekorunovaných králů novodobé melancholie. Byl jsem opravdu velice zvědav, zda-li se kapele sdružené okolo hlasově velmi charismatického frontmana Bruce Soorda podaří i do třetice naplnit očekávání, která do nich fanoušci kapely nejpozději od přelomové desky Your Wilderness vkládají. Netvrdím, že některé z dřívějších věcí (kupříkladu taková silně invenční Someone Here in Missing) nestojí za nic, ale kredit kapely, který šel s příchodem tohoto nesmírně vynalézavého bubeníka strmě vzhůru, se dnes pohupuje v těch nejvyšších patrech emočně třeskutého art-rocku naší doby.

Versions of the Truth přináší letošní Pineapple Thief v ještě intimnějším balení, než jaké jsme měli tu možnost v minulosti poznat. Na albu se nachází deset písní, které se od svých předchůdců znatelně liší. Sázka na výraznou progresivitu kapele vyšla výborně. Značně nehitové (nezapamatovatelné) a na prvních několik poslechů zastřeně se tvářící album, bude pro mnohé příznivce větším oříškem, než si jistě dovedli představit. Vrstevnatá, dynamicky pestrá a rytmicky precizní deska znovu stojí na silné technické vyspělosti bubeníka Gavina Harrisona. Samotný zvuk jeho nástroje, neustále změny rytmů, bubnování v lichých dobách, a především umění vymýšlet další obohacující a překvapivé figury, jež do písní brilantně vtěsnává způsobuje, že při poslechu jednotlivých skladeb často vnímáte jeho soupravu jako středobod celé nahrávky. Avšak čím důkladněji se jí snažíte přijít na kobylku, začínáte postupně odkrývat i ostatní instrumenty. Předně pak Soordeho zpěv (jeden z možných, velmi důležitých nástrojů) a nejrůznější klávesové a nasamplované plochy, které dnes nesou hlavní váhu hudby PT. Rozmanitost motivů tvořených na černé a bílé klapky zde vyhošťuje kytaru do pozice pouhého druhého konstruktéra. Experimentování se zvuky šestistrunného nástroje a především kláves totiž tvoří hlavní gró této desky.

Tu uvede tak trochu šedivě vyhlížející věc titulní, která posluchači na několik prvních ochutnávek příliš mnoho radosti nepřinese. Až teprve druhá Break It All začíná poodkrývat hudbu PT v celé její nesmělosti a zasmušilé kráse. Je to Gavin, kdo si vás od prvních sekund omotá okolo prstu svými brejky a filigránskými figurami, v nichž jeho paličky poletují okolo jak krvelační komáři. Avšak pokud vynecháme rytmus a tempa, pořád nám zbude nálada a nápaditost. Konstrukce jednotlivých songů je brilantní, stejně jako nepřeberné množství vynalézavých aranží a zaznamenání hodných figur/zvuků kytara/klávesy. Snad nejdůležitějším aspektem, jež „vyrábí“ písně Pineapple Thief takové, jaké v konečném důsledku slyšíme, je osobitá atmosférická aura, kterou se daří kapele už několik let plně do drážek nahrávky implantovat. Žal a smutek si razí cestu vaší fantazií, až máte kolikrát pocit, že je těch nářků a žalmů na vás trochu moc. Pak přijde k duhu nějaké to výraznější osvěžení (které bych já osobně uvítal častěji), třeba prostřednictvím písní Demons, nebo Our Mire. Prostoru k zamyšlení, vzpomínkám a ponoření se do vlastních pocitů se zde nabízí nepřeberné množství. Nejzřetelněji se vám bude meditovat (naříkat) při dojemných, třech po sobě jdoucích písních Driving Like Maniacs, Leave Me Be a Too Many Voices. Ze stavu upadajících až k letargii vás naštěstí vytáhne zřejmě nejlepší song desky, rytmická pecka Our Mire, jakýsi nejvýživnější hlavní chod alba. Po něm se už zase začíná usedavě lkát, k čemuž je Soordeho hlas jedinečně uzpůsobený. Konec desky tak vyznívá zhola pesimisticky a značně neradostně.

Jedno se však musí desce přiznat, ze zvukového hlediska je to znovu práce hodná mistrů. Navíc v době, která jde jaksi proti takovému proudu.
Versions of the Truth je nesmírně těžká "poslechovka". Deska je to však stejně geniální, jako její dvě předchůdkyně. S pocitem pomalého postupného růstu tak dávám známku 4,5*