Pineapple Thief - Versions Of The Truth (2020)

28.12.2020 Danny | #

Musím říct, že mě toto album příjemně překvapilo. Nejde sice o žádnou netušenou muziku - není tu rytmický nebo metrický slalom, harmonizace vychází z běžných postupů a instrumentace pracuje s tím, co už jste mockrát slyšeli - v rámci melodického pop rocku to ale vůbec není špatná věc. Na rozdíl od jiných. A co víc: kéž by takto vypadala běžná poprocková hudba, co se hraje v komerčních radiových stanicích. Pak bych pořád nepřepínal a neměl pocit kulturní apokalypsy.

Většina skladeb alba nabízí příjemný rock s promyšlenými aranžemi a odpovídající instrumentální výkony. Kapela nehledá nové postupy a současně je si vědoma svých kvalit. Prostor, ve kterém se skladby pohybují, je ale trochu úzký. Dobře je to vidět na Break it All nebo na výrazově rozmazané The Game, které svým vyzněním patří mezi zásadní okamžiky nahrávky a u kterých po chvíli víte, že vás ničím nepřekvapí. Poklidná atmosféra se kapele zalíbila a potemnělou zpomalenost servíruje jako hlavní příchuť téměř všech chodů. Celá kolekce se po chvíli takto jeví trochu strnule a jednotvárně. Chybí prvek překvapení a další písně v podobném duchu tuto atmosféru nerozptylují. Drobné detaily přesto poutají vaši pozornost a muzika si znovu a znovu žádá vaši účast. A vy na to přistoupíte.

Konec alba vás ale nechá v pochybách, protože hudba tady není moc silná. Out of Line nebo Stop Making Sense nenesou záblesk vizionářství a album ke svému konci spíš zpomalují. Přitom jde z kulis, které se tu nabízejí, vymlátit mnohem víc. Pak by The Game nemusela vypadat jak zastřený nástin možného tvaru a celé album tak strnule. Muzika má v sobě větší potenciál a pořád doufám, že ho jednou zúročí.
reagovat

06.11.2020 horyna | #

Třetí deska s Gavinem Harrisonem za bicí soupravou a rovněž třetí velmi, velmi povedený hudební nosič Pineapple Thief v jedné nepřerušené linii. Toť stručná charakteristika nového alba Versions of the Truth britských nekorunovaných králů novodobé melancholie. Byl jsem opravdu velice zvědav, zda-li se kapele sdružené okolo hlasově velmi charismatického frontmana Bruce Soorda podaří i do třetice naplnit očekávání, která do nich fanoušci kapely nejpozději od přelomové desky Your Wilderness vkládají. Netvrdím, že některé z dřívějších věcí (kupříkladu taková silně invenční Someone Here in Missing) nestojí za nic, ale kredit kapely, který šel s příchodem tohoto nesmírně vynalézavého bubeníka strmě vzhůru, se dnes pohupuje v těch nejvyšších patrech emočně třeskutého art-rocku naší doby.

Versions of the Truth přináší letošní Pineapple Thief v ještě intimnějším balení, než jaké jsme měli tu možnost v minulosti poznat. Na albu se nachází deset písní, které se od svých předchůdců znatelně liší. Sázka na výraznou progresivitu kapele vyšla výborně. Značně nehitové (nezapamatovatelné) a na prvních několik poslechů zastřeně se tvářící album, bude pro mnohé příznivce větším oříškem, než si jistě dovedli představit. Vrstevnatá, dynamicky pestrá a rytmicky precizní deska znovu stojí na silné technické vyspělosti bubeníka Gavina Harrisona. Samotný zvuk jeho nástroje, neustále změny rytmů, bubnování v lichých dobách, a především umění vymýšlet další obohacující a překvapivé figury, jež do písní brilantně vtěsnává způsobuje, že při poslechu jednotlivých skladeb často vnímáte jeho soupravu jako středobod celé nahrávky. Avšak čím důkladněji se jí snažíte přijít na kobylku, začínáte postupně odkrývat i ostatní instrumenty. Předně pak Soordeho zpěv (jeden z možných, velmi důležitých nástrojů) a nejrůznější klávesové a nasamplované plochy, které dnes nesou hlavní váhu hudby PT. Rozmanitost motivů tvořených na černé a bílé klapky zde vyhošťuje kytaru do pozice pouhého druhého konstruktéra. Experimentování se zvuky šestistrunného nástroje a především kláves totiž tvoří hlavní gró této desky.

Tu uvede tak trochu šedivě vyhlížející věc titulní, která posluchači na několik prvních ochutnávek příliš mnoho radosti nepřinese. Až teprve druhá Break It All začíná poodkrývat hudbu PT v celé její nesmělosti a zasmušilé kráse. Je to Gavin, kdo si vás od prvních sekund omotá okolo prstu svými brejky a filigránskými figurami, v nichž jeho paličky poletují okolo jak krvelační komáři. Avšak pokud vynecháme rytmus a tempa, pořád nám zbude nálada a nápaditost. Konstrukce jednotlivých songů je brilantní, stejně jako nepřeberné množství vynalézavých aranží a zaznamenání hodných figur/zvuků kytara/klávesy. Snad nejdůležitějším aspektem, jež „vyrábí“ písně Pineapple Thief takové, jaké v konečném důsledku slyšíme, je osobitá atmosférická aura, kterou se daří kapele už několik let plně do drážek nahrávky implantovat. Žal a smutek si razí cestu vaší fantazií, až máte kolikrát pocit, že je těch nářků a žalmů na vás trochu moc. Pak přijde k duhu nějaké to výraznější osvěžení (které bych já osobně uvítal častěji), třeba prostřednictvím písní Demons, nebo Our Mire. Prostoru k zamyšlení, vzpomínkám a ponoření se do vlastních pocitů se zde nabízí nepřeberné množství. Nejzřetelněji se vám bude meditovat (naříkat) při dojemných, třech po sobě jdoucích písních Driving Like Maniacs, Leave Me Be a Too Many Voices. Ze stavu upadajících až k letargii vás naštěstí vytáhne zřejmě nejlepší song desky, rytmická pecka Our Mire, jakýsi nejvýživnější hlavní chod alba. Po něm se už zase začíná usedavě lkát, k čemuž je Soordeho hlas jedinečně uzpůsobený. Konec desky tak vyznívá zhola pesimisticky a značně neradostně.

Jedno se však musí desce přiznat, ze zvukového hlediska je to znovu práce hodná mistrů. Navíc v době, která jde jaksi proti takovému proudu.
Versions of the Truth je nesmírně těžká "poslechovka". Deska je to však stejně geniální, jako její dvě předchůdkyně. S pocitem pomalého postupného růstu tak dávám známku 4,5*







reagovat

PaloM @ 06.11.2020 09:02:01
Marku, chápem Ťa, je to tlak na city.
U mňa slabé, lebo po top albumoch 2014, 2016 čakám od nich viac ako výkon bubeníka a ciťáky speváka.
Najslabší album za 6 rokov. Je mi to ľúto, lebo ich mám rád. Nekupujem.

muf @ 06.11.2020 10:59:44
Mé dojmy po cca. 10 posleších vyznívají podobně jako v recenzi. S hodnocením umění jednotlivých hudebníků to také vidím, nebo spíše slyším podobně. Od Magnolie je to pro mě kapela, která mě opravdu baví. Za mě musím říct, že se mi nezdá tato deska až tak komplikovaná a už na druhý poslech se mi vybavovaly melodie z prvního poslechu. Souhlasím, nejsou tam asi výrazné hitovky, ale jako celek na mě působí, že je to kompaktní dílo, které nemá slabiny ani místa, které by mě nebavily. I já dávám 4,5.

steve @ 06.11.2020 11:12:51
Mistrovské dílo kapely, která tímto definitivně vstoupila do Valhally. Čekal jsem pokračování Dissolution a místo toho dostal progrockový uragán jako hrom. Na první podání absolutně nezábavná deska, s tím souhlasím. Další poslechy však poodkrývají tisíce jemných nuancí, ze kterých je nahrávka utkána. Hodně hluboké a plné niterných prožitků. Neuvěřitelné, kam až jde s pocitovou hudbou dorazit.

Horyno ty ses do těch novinek nějak opřel.

horyna @ 06.11.2020 12:50:08
Všech pět očekávaných říjnových novinek mě dorazilo v jeden den. Všechny jsem začal poslouchat takřka současně a musel je postupně zrecenzovat, jelikož se mi z nich vyklubala mistrovská díla letošního roku. Interesantní Blue O. C., na aranžérskou kvalitu sázející Fish, renovovaní Pineapple Thief a hlavně barvami hýřící Tangent a atmosféricky bohatí Gazpacho, mi vezmou přední příčky toho nej roku 2020. A to jsou další poklady ještě v očekávání. Listopad věřím bude podobně silný. Vůbec letošek je zdá se skrze neblahé události hýbající světem hudebně hodně nabitý. Muzikanti mají zřejmě více než dost času na komponování a to se odráží na kvalitě jejich předkládaného materiálu. Alespoň já to tak slyším třeba právě u P. Thief, kteří jsou aranžérsky do mrtě vymazlení.

muf @ 06.11.2020 19:33:58
Letošní novinky mě taky zatím ve většině případů pozitivně překvapily. Je možné, že současná situace tomu nahrává. Těžko si to jinak vysvětlit. Zrovna jsem si dal novinku znovu a je to fakt dobré, hodně dobré. Další mezi nimi Panther od Pain of Salvation. Moc mě zaujal a nabízí nový přístup, který mi u minulé desky trochu chyběl. Jsem zvědav, co ještě letošek nabídne.

VaclavV @ 07.11.2020 07:44:11
Nový Bonamassa je geniální...

legolas @ 08.11.2020 12:58:50
Emočně velice výživné. Málokdy se podaří složit materiál s tak sdílným obsahem.

Jarda P @ 09.11.2020 14:54:50
Co všechno je dnes možno považovat za geniální :-)

PaloM @ 09.11.2020 16:23:43
Jarda, ak reaguješ na geniálneho nového Bonamassu, tak si to vystihol. Vychytralé, na efekt vypočítané rutinné remeslo. Na hony vzdialené od bluesrockerov so srdcom.

Jarda P @ 09.11.2020 16:45:34
Palo, reagoval jsem hlavně na Pineapple Thief, Bonamassu jsem už přestal sledovat dávno. Teď jsem v roce 77 v podobě obou alb U.K. Tak si genialitu představuju já.

PaloM @ 09.11.2020 17:22:23
Jardo, aj v tom súhlasím 👍

jiří schwarz @ 10.11.2020 22:45:58
Málokdy se mi stane, že něco nového (pravda, moc toho, zvlášť nového, neznám) mě zaujme na 5*. To se právě stalo. Hezkys to napsal, Horyno. Souhlas 100 %. Vše zcela v harmonii, příjemné. Jo, celá kapela fajn, nejen bubeník. Nezdá se mi to až tak posluchačsky náročné (to obvykle nedávám). Tohle dokonale stravitelné, dynamické, inteligentní, krásné.

jiří schwarz @ 10.11.2020 23:00:57
A ještě dodatek: Horyno, díky. Já si to pamatuju, kdo mi dal jakou kapelu, a tohle je fakt hodně dobrý. Proposlouchám.

horyna @ 11.11.2020 08:47:50
jiří schwarz: otestuj i obě díla předchozí, předně pak album Your Wilderness - jakýsi etanol jejich tvorby

jiří schwarz @ 12.11.2020 23:52:30
Pustil jsem se do toho. Je to má krevní skupina. Díky.

Danny @ 20.11.2020 23:30:36
Vůbec ne špatné, ale ani vyjímečné album. Na rozdíl od posledních The Tangent, což je pro mě možná průšvih roku, je tohle solidní nahrávka se svými vrcholy i rozpaky.