Reakce na recenzi:

horyna - @ 30.11.2020

Tak jakpak tomu bude letos? Podaří se polskému, momentálně spolu s Riverside asi největšímu prog-rockovému ansámblu (páč trojice Collage/Satelitte/Believe - mlčí, neexistuje, nebo pauzuje), udržet nastolenou vysokou laťku kvalitní produkce z dob nedávno minulých? Jejich nahrávací katalog čítá nejednu hudební laskominu a z trojice po sobě jdoucích albových skvostů Ego, In Search of the Perfect Melody a 44 minutes, se staly v dnešní době zřejmě už legendární (alespoň v mém posuzovacím kritériu) počiny. Ač byl i loňský The Web mimořádně povedené a brilantní dílo, absence Dariusze Rybky u saxofonu a Karoliny Leszko v sekci překrásně něžného, druhého/doplňkového dámského vokálu, dávající hudbě Millenium nové rozměry a originální esprit, tu chyběla. Ani jeden z nich se do kapely žel bohu ani letos nevrátil (proč se tak nestalo, tak na podobnou otázku by znal krom leadera Ryszarda Kramarskiho odpoveď možná i kolega Miro:-). Pokud ano, budu mu za toto vysvětlení vděčný.

Millenium s letošním podzimem přicházejí tedy znovu JEN v pěti členné sestavě a UŽ pouhý rok po svém předchůdci, zmiňovanému albu The Web. S konceptem zaměřeným na sedm lidských hříchů a s albovou obálkou plnou podivně pokřivených obličejů, vyjadřujících ony společenské nešvary, stojí znovu na startovním roštu. Deska obsahuje sedm skladeb, které popisují vládní politiky, hrdé celebrity, chamtivé podvodníky, závistivé milence, líné lidi plné závislostí a nenávisti k ostatním. Musím se přiznat, že hned po prvním poslechu jsem si tuto nahrávku označil jako jednoho z horkých kandidátů na desku letošního roku. Až tak dobré mi nové Millenium po jednom přehrání přišli. Po těch dalších se ony aspekty jen a jen zvyšovaly, protože tito poláci znovu, na svém už x-tém albu dokázali, že jsou ve svém oboru jedni z nejlepších. Má vůbec cenu ve spojitosti s nimi znovu psát o výborném zvuku nového nosiče, o brilantních výkonech celého ansámblu, o neskutečně příjemném hlase Lukasze Galla a především o nevysychající skladatelské studnici Ryszarda Kramarskiho? No nemá, protože Millenium se stále někam vyvíjí, stále rostou, a stále plodí vysoce hodnotné plody. Nějaká opotřebovanost, stagnace, vysychající invenční řečiště, či snad postupné vyklízení pozic u nich prostě a jednoduše řečeno nehrozí.

Síla celé desky stojí na podprahové energii souboru vyvěrající z jednotlivých písní, spojené s uhrančivostí celého tematického konceptu. Střídmých kaskádách poutavých melodických soubojů kytary a kláves, Lukaszově čisté a nadmíru příjemné vokální artikulaci a nápadité aranžérské práci celého nástrojového parku. Millenium dobře ví jak a čím patřičně ohromit, co a kde je potřeba přidat, čím písně zkrášlit, kde ztenčit aranžmá a kdy jít do plných. Všech sedm songů stojí pevnýma nohama na zemi. Nápady a silné myšlenky přicházejí proporcionálně úhledně seřazeny a s velkou profesní jistotou. Úvodní tři songy, jmenovitě „pýcha“, „chtíč“ a „hněv“, mají vzestupnou kvalitu, přičemž už první pecka nepatři k nějakým prachobyčejným skladbám. Jistou jinakostí disponuje čtvrtá, volnější a značně originální píseň pojmenovaná „obžerství“. Netypické hudební harmonie a instrumentální bujarost, vynášejí tento song mezi trojici nejlepších. Druhým zlatým hřebem je hned píseň následující pojmenovaná „lenost“, která s pomocí lehkonohého odzbrojujícího aranžmá, rozehrává parádní atmosférické představení. Největší peckou je pak předposlední píseň „chamtivost“, která je ve své melodické nádheře takřka nepopsatelná. Nejen tady utekli noví Millenium většině konkurenčně schopným souborům z obou stran Atlantiku o pár mílových kroků napřed. Skladba se solidním hitovým nábojem, zapamatovatelným refrénem, silná jako sto metrů vysoká obrovitánská sekvoj. Posledním zástupcem je konstrukčně nejsložitější song „závist“, rozprostírající se na ploše deseti minut, jež se nese v klidnějších polohách, s řádně košatou stavbou a množstvím různorodých kompozičních meandrů.

Musím konstatovat, že letos mi ta nepřítomnost dua Rybka/Leszko vůbec nevadí. Nové skladby jsou natolik silné a svébytné, že je v pohodě „utáhne“ Plonkova kytara spolu s Kramarskiho klapkostrojem. Gall je znovu naprosto nedostižný a svým charismatem a lidskostí projevu, strčí snadno do kapsy i jinak emočně vybaveného Mariusze Dudu z Riverside. Kdepak, letošní Millenium žádný úbytek invence nezaznamenávají, právě naopak, deska The Sin se může směle zařadit mezi nejlepší, výše jmenované trio.