Reakce na recenzi:

steve - @ 04.02.2021

Když se někdo vyvíjí říkají o něm, že zraje jak dobré víno. Toto přirovnání se teď dobře hodí k posouzení aktuální tvorby Stevena Wilsona. Ta je tak neuvěřitelně svěží, bezbariérová a ničím neohraničená, že Wilsonovi staří posluchači vůbec neví, jak s ní naložit. Cítí obrovské zklamání. U některých ten pocit přerůstá až k absurdnímu hulvátství. Podobně se chovají slaboduší jedinci, kteří sami neskousnou kritiku a umělcovo bádaní berou jako vlastní křivdu. Pod slovem progres si dnes můžeme představit leccos, třeba právě nového Wilsona. Přirozený vývoj, v němž propojuje dosud nemožné, předně pak rock s tanečním soundem, je jen další z cest, po kterých se umělec svobodně vydává.

Jeho aktuální tvorba má jasný vzor. Je to David Bowie. I on se kdysi pohyboval mezi temným rockem a disko muzikou. Soudobý pop přetavil do alternativních tvarů. O něco podobného se dnes pokouší i Wilson. Jeho zrání je podobné a stejně jako u Bowieho se setkává jen s malým porozuměním. Za padesát let budou tito umělci stát vedle sebe, jako dnes stojí Bach vedle Beethovena. Až další generace ocení Wilsonův tvůrčí potenciál a odvahu. Mnozí zakuklení progeři-pózeři se holedbají svým intelektem u nahrávek jako jsou Transatlantic, nebo Dream Theater a vůbec netuší, jak daleko jim ujel ten jejich progresivní vláček. Jsem rád, že ještě existují velcí hudebníci. Na začátku devadesátých se mezi ně zařadil i John Petrucci a Daniel Gildenlöw. Podívejte se kam to dopracovali. Respektive jak předvídatelné a skladatelsky zatuchlé nahrávky teď vydávají. Tohle není žádný progres, ale pokud si někdo myslí opak, pak je konzervativní masochista. Známkou velikosti není instrumentální preciznost, ale schopnost žánrového vývoje vlastním směrem. K pochopení určitého záměru někdy stačí přestat ohrnovat nos. (nebo si zajít na ušní). Každopádně The Future Bites je bezvadná deska. Těm, co měli rádi To The Bone udělá velkou radost.