stargazer - @ 24.09.2023 | #

Je to jen pár měsícú od data téhle recenze, kdy jsem se seznámil s hudbou bubeníka jménem Alphonze Mouzon. Pravdou je, že nevlastním jediný fyzický nosič, ale to mi nevadí. Stejně už nemám místo pro další přírustky nových interpretů. 
Al se v roce 1976 pouští do světa zábavy a vydává album, na kterém se krom jazzu a funky pouští dobývat i hudební styl disco. Osobně a jakkoliv to bude znít hloupě, já disco sedmdesátých let mám moc rád. Ne že bych vlastnil tuto hudbu a aktivně jí poslouchal, tak to ne. Ale když se namane příležitost - jako je třeba tenhle titul, nemám problém si to poslechnout. Jako disco songy, na kterých by se eventuelní tanečníci ze sedmdesátek mohli odvázat, tak to by byla nejspíš úvodní Take Your Torubles Away. Písně jako You Are My Dream a New York City by se jako taneční disco daly taky použít. Všechny tři skladby jsou zpívané trojicí zpěvaček. I zbytek alba je v duchu disco oparu i když v těch instrumentálních skladbách je přece jen o něco více funky a jazzu. Na melodičnosti však neztrácejí ani chlup. Krom bicích Ala se mi moc líbí i syntezátory. Mají přesně ten zvuk, co jsem jako dítě slýchával, když jsem si v obyváku hrál z hračkama a můj otec si tyhle a jim podobné věci pouštěl. 

The Man Incognito je krásně uhlazený jazzík, pohodová a pozitivní hudba. I když nemám Mouzonovu diskografii dokonale naposlouchanou, jsem přesvédčen, že ****z***** jsou akorát.

jiří schwarz @ 01.10.2023 23:04:12 | #
Ad Stargazer: z úcty k pisateli recenze 1 poslech. Příjemná hudba, ničím neurazí, ničím nenadchne (jistě nejlepší asi 2 poslední stopy, ty za 4*). Dobré jako zvuková kulisa, dnes bych použil, kdybych chtěl s někým probrat výsledky slovenských voleb a nechtěl být v toku myšlenek rušen muzikou. Stylově nevyhraněná, jistě dost funky, placama ozvy Genesis i Yes v malých dávkách. Ano, i trochu jazzíku. Jistě ne disco ani bigbít, o nichž se tu, vzhledem k obsahu alba, rozvinula vlastně trochu mimomísná diskuse. Když dám v RB hodnocení 3*, tak jsme drobet v nadprůměru v prapodivné škále 0-5.
Ad Antony: bigbít je z Tebou zmíněného „filologicko lexikálního“, tak i z mnou užitého pojmu „etymologicky“, prostě cizí slovo (tím víc z hlediska toho kořene, Tebou zmiňovaného), ať to Sedláček první nebo n-tý použil u nás namísto slova rock. Sám to svými citacemi RNR písniček z padesátek vlastně říkáš sám. Myslím, že Sedláček cítí, že je trochu nedoceněná veličina naší bigbítové historie (viz ten Tebou uvedený odkaz na článek na webu). Nejsem si jist, že je to opravdu tak (oceňován je :-).
Ad Judith: Stran dizin: jo, ty se změnily v letech 1974/75 markantně. Jak repertoárově, tak celkovým ovzduším. Do té doby převládal rock, namátkou, nesměli chybět komerční Sweet a Slade, Glitter, Nazareth, k tomu klasiky v podobě Led Zep, Sabbath, Stones, Purple, Bowie. A taky Grand Funk, Shocking Blue, James Brown. A pak vtrhlo to „disco“, bump, a různý pitominy, s rockem, potažmo s kumštem, ani zbla nic společného. Dost se změnilo osazenstvo, z post-hippies holek, co s náma dřív chodily, měly zvonáče, džínový bundy, korálky, a pily s náma pivo, najednou (tehdy to slovo nebylo) vystajlovaný holky, se sexy žvýkačkovou bublinou u úst a tupým, lehce znuděným pohledem koukající na možné protějšky, nejlíp s tuzexovým kontem, co je pozvou na drink. Tolik jen zcela individuální dojmy z jednoho klubu. V době spartakiády 1975 jsem byl v F klubu na dizině naposled.