hejkal - @ 31.07.2023 | #

O Rorym som toho popísal neúrekom. Každý, kto ho pozná alebo ma pozná, vie, že som jeho nadšeným obdivovateľom. Akonáhle sa na internete objavila správa, že vyjde All Around Man – Live In London, dvojalbum zachytávajúci celé vystúpenie z 28. 29. decembra 1990, bol som natešený a zvedavý.

Povedzme si pravdu, Roryho posmrtné albumy vychádzajú relatívne striedmo a vždy sú starostlivo volené. Preto ich pravidelne zaraďujem do zbierky. Navyše, celý koncert, to je slasť, keďže Rory naživo je živel, v štúdiu sa nikdy nepodarilo zachytiť energiu z pódia. V neposlednom rade, od začiatku 90. rokov až do Roryho predčasnej smrti v roku 1995 (mal 47 rokov) sa k nám, poslucháčom, ešte nedostal koncertný záznam, ktorý by reprezentatívne odzrkadľoval to najlepšie z Roryho na pódiu v danej dekáde.

Na DVD máme záznam z Montreaux (z roka 1994), z Rockpalastu z Kolína (z roka 1990) a na CD existuje príšerný bootleg z 20.12.1990 z Amsterdamu nazvaný Meeting With The G-Man. A teraz je tu konečne aktuálna novinka!

Predpokladám, že bluesrock v podaní Roryho Gallaghera poznáte, nuž si povedzme stručne. Oplatí sa to? Áno. Úžasná muzika na pomedzí blues a rocku práve znie z mojej veže. Záznam je citlivo zmixovaný (v Abbey Road) a prináša 23 skladieb, z ktorých ma mrazí. A to je v týchto úpekoch skvelý pocit.

Ak máte radi blues a chcete počuť najlepšieho gitaristu, akého v tomto žánri poznám, neváhajte!

P.S. pobavila ma nálepka na zadnej strane CD obalu, že Made in Czech Republic.

jiří schwarz @ 02.08.2023 22:36:25 | #
Díky, Hejkale, za upozornění, že vyšlo tohle 2CD. Je opravdu skvělé, Rory i jeho hoši ve výtečné formě, oceňuji navíc, jak ten Roryho řičavý vokál neztratil ani špetku ze své údernosti, intonuje líp, než za mlada. Zvuk na koncertní záznam rovněž skvělý, hezké poslouchat, jak dobří jsou i doprovodní hráči (jeden jako druhý). Měl jsem trochu strach, zda vydržím tak dlouho poslouchat žánrově omezené vystoupení – jo, vydržel radostně. Nicméně vždy, když poslouchám svého oblíbeného Roryho, mi v hlavě blikne, že když jsem se s ním seznámil – to byli Taste: On the Boards – jeho příslib se mi zdál větší právě pro velkou žánrovou pestrost (tam silné názvuky jazzíku, folku, větší spektrum nálad - psal jsem do své recenze na tohle album), která se v pozdější tvorbě (zdaleka ji neznám všechnu), trochu vytratila. Pravda, nebyl tam klasický rokáč, tak jako na recenzovaném dvojalbu (několik).
A pak zákeřná poznámka: v kterém žánru je Rory nejlepší? V kategorii „Irský rock& blues”? 😊 Řekl bych, spíš Tebou nejoblíbenější. Já nemám žádná nej – kumšt není závodní dráha s měřitelnými parametry. Pro kategorii „Rock & blues” by byli na startovní čáře taky Page, Clapton, Hendrix, miluju všechny. A včera jsem poslouchal tehdy 19letého Micka Taylora (na Mayallově Blues From Laurel Canyon). Velmi nedoceněný hoch, to jeho měkké hraní (ve srovnání se jmenovanými) je pro bluesovou formu neskutečně pěkné a přínosné. Taky bych ho poslal na startovní čáru, a dále třeba Knopflera s jeho krásným legatem – no, to jsem se zakecal. Tebou recenzovanému 2CD dávám 5*, jak jinak. Skvělý koncert.