Jiří Schwarz - @ 06.12.2023 | #

     Tuhle desku přinesl do své „Třináctky“ v Čáslavské Jirka Černý. Děkuju, Jirko, za tuhle, i za stovky dalších. Rockboard nemá rubriku nekrology, asi bych jeden před pár měsíci, když odešel, napsal. Tvůj vkus a Tvé přemejšlení nejen nad muzikou, ale i světem, formovaly i mé. Jirka, když hrál desku, vždy vystavil obal. Ten maskulinní anděl s tím blonďatým hárem na titulní straně se mi líbil. Když jsem pak bral po pár měsících do ruky své vlastní LP, s krásnou, trochu porézní texturou papírového obalu, na jeho zadní straně byla ta hlava s Daltreyho hárem zezadu ve stejném rámečku. Vtipné.
     Na tomhle albu, vzniklém jako jakási Daltreyho oddechovka, samostatný projekt v době mezi vrcholy tvorby The Who, tj. Who´s Next a a Quadrophenií, účinkovala řada skvělých hudebníků – např. klávesista Argent, Arbus na housle, spoluhráč z The Who Entwistle na baskytaru (na  bonusové stopě na CD There Is Life, která není na originálním LP, také Jimmy Page). Většina písniček je z pera písničkáře Lea Sayera a Dava Courtneyho. Je to tedy veskrze písničkářské album. Album možná pro holky, plné silných, nádherných, placama možná i dojemných melodií; s pár a pak i se svojí ženou jsme to hodně poslouchali. Nejsem šulín, co by se holkám podbízel. Já to album skutečně miluju. Sayerův úsporný styl je zde obohacen poměrně bohatými aranžemi (a, zase, tím Daltreyho zpíváním). Je to výrazově diametrálně jiné. Obsahuje 3 extrémně silné písničky: It´s a Hard Life, Givin´ It All Away,  You Are Yourself. Místy tu je Daltreyho vokál i v jeho neskutečné, extrémní poloze (podobně, jako v Quadrophenii, taktéž z r. 1973, na vrcholu jeho možností). Jeden z nekrásnějších v dějinách rocku. Ale ani ostatní písničky nejsou žádná vata. Jediná mi tam nepřekáží. Prostě Dalteyho zpívání Sayera. Krásná sólovka. Poslechněte si.
Takže i po letech za 5*.

jiří schwarz @ 07.12.2023 22:30:47 | #
Ano, Judith, rozumím. Já to ale tak úplně vyhraněné nemám. Oboje poslouchám v různých situacích, když chci bigboš a rock, a když chci třebas jen něco příjemného, třeba jako kulisu. Když srovnám s Who´s Next: oběma albům jsem dal 5*, oboje tedy mají pro mě osobně vysokou hodnotu. Ale jeden zásadní rozdíl mezi oběma vidím, když posoudím jakýsi prvek „hodnoty“ těch alb. Who´s Next bude jistě vítězit. Považuju ho za jedno „nej“ z rockové historie, zatímco LP Daltrey jen za jakousi velkou a umnou příjemnost, stranou jakési závažnosti pro progres v oboru pop-music a jazzu 😊. Je tu tedy i ten parametr oblíbenosti, a taky funkce toho spotřebního zboží (díla). Diskuse se vedla a vede, jestli mají ta alba, co posuzujeme, nějakou „vnitřní“ hodnotu, nad tu, kterou jim dáváme podle své obliby (jak nedávno plédoval Apache obhajuje tvorbu Slade). Nejsem takový liberál (či nihilista? nebo egocentrik?), a dílka se snažím vidět navíc i z té perspektivy vnitřní hodnoty, jakkoli je neuchopitelná a je extrémně obtížné ji definovat. Ale přesto dostalo LP Daltrey těch 5* 😊