Reakce na recenzi:

Apache - @ 09.08.2024

"Základní prvek banality, přítomný v celé pop music, je zde vyvážen značnou invencí, silou a vyzrálostí, která způsobuje, že celek je zároveň jednoduchý i sofistikovaný. Texty jsou zvláštní kombinací urbanismu, paranoie a vášně."
Z dobové recenze australského hudebního časopisu Roadrunner

Znáte to. Kapela vydá průlomové album a získá fanoušky, které muzika z toho alba oslovila. Ti pak čekají na další dávku a doufají, že s ní dostanu v podstatě totéž ještě jednou. A ono se to téměř nikdy nestane. Většinou je následovník úspěšného počinu úplně jiný, protože se tvůrci nechtějí opakovat a zkoušejí něco nového. A nebo, když už se snaží vstoupit do stejných vod, tak nejsou zdaleka tak přesvědčiví jako na oné desce, kterou si získali své příznivce, a nabídnou její slabší odvar.
Samozřejmě je i mnoho výjimek, ale ve většině případů to bývá takhle. Proto je v historii rock 'n' rollu tolik neznámých a zapomenutých jmen, kterým se pak říká kapela (či interpret) jednoho hitu, případně alba. 
The Angels ovšem mimo svou domovinu znamenají ještě míň. Pro zbytek světa jsou jen jednou z mnoha neznámých rockových skupin, od nichž si většina lidí na žádné album nebo hit nevzpomene. Jednoduše proto, že nic z toho nikdy neslyšela.
Ale vraťme se zpět k teorii o albech, následujících po těch průlomových.

Co udělali The Angels poté, když svou domovinu dobyli (4x platina) s albem Face to Face?
Nahráli další album kompletně ve stejném stylu a s podobnou strukturou písní. Navíc v té samé sestavě a se stejným producentem (Mark Opitz se později proslavil spoluprací s INXS). To vše podali s nezměněnou vervou a nijak nezmenšenou energií a invencí.
No Exit je další andělská klasika, plná skvělých nadčasových kousků, které mimo Austrálii bohužel zná jen málokdo.
Z desíti písní se jen jedna jediná ("Dawn Is Breaking") při zběžném poslechu jeví jako trochu slabší, nebo, lépe řečeno, ne tak zapamatovatelná. Ovšem po bližším prozkoumání se z ní nakonec vyklube kvalitní, mírně novovlná záležitost s tradičně poeticky rozervaným Neesonovým textem. A to samo o sobě není málo. 
Ovšem všechno ostatní by mohlo jít rovnou na jakýkoli prestižní výběr. Proto je docela těžké vypíchnout zde nějaké konkrétní skladby.
U většiny z nich bychom našli jejich vzory na předešlé desce. Rychlopalba "Waiting for the World" je pokračovatelem zběsilého rifování v "Take a Long Line" nebo "I Ain't the One". "After Dark" je podobnou, jen trochu přímočařejší skoro-baladou jakou byla na Face to Face "Outcast".
"Out of the Blue" plní funkci zadumané, ale velmi chytlavé záležitosti jako minule "Be with You", jen s výraznějším a tentokrát mimořádně strhujícím refrénem. "Mr. Damage" je podobně výrazná kultovka jako orwellovská "Comin' Down". A pokud je libo něco zatěžkaných rifů ve stylu AC/DC (jak někteří kritici vnímají "Marseilles"), nabízí se zde parádní řežba "Can't Shake It".
"Save Me" a "Ivory Stairs" jsou zběsile uhánějící, chytlavý a hlavně lahůdkový heavy metal, zatímco "Shadow Boxer" se řítí vpřed skoro stejně rychle, jen o poznání punkověji. 
Na to všechno už je ale posluchač, znalý předešlé desky, zvyklý. Pokud mu tento přístup vyhovoval tam, zde bude opět spokojený.

Nejdelší skladbou alba je titulní "No Exit", která je v podstatě nijak komplikovanou, avšak dostatečně působivou hard & heavy kompozicí, která přes (na poměry The Angels nezvyklou) délku šesti a půl minut nestihne ani na chviličku nudit.

Podtrženo a sečteno, třetí album The Angels svým obsahem ztvrdilo pozici, kterou si kapela vydobyla (bohužel pouze na australské půdě) jeho už tak dost kvalitním předchůdcem. Vyvarovala se chyb, jakou bylo na Face to Face (alespoň z mého pohledu) zamíchaní živé nahrávky mezi studiové a také řazení písní tentokrát dopadlo k mé daleko větší spokojenosti.
The Angels zplodili další nekomplikovaný heavy metalový monument, kořeněný punkovým drajvem a ozvláštněný novovlnými elementy. To vše napěchovali tradičně chytrými texty a podávali ještě pěkně horké.
Nezbývá než konstatovat, že setkání ovíněného bouřliváckého intelektuála Doca Neesona s pragmatickou továrnou na rify v podobě bratří Brewsterových přineslo další šťavnaté ovoce.
A když se to povedlo podruhé, proč by se nemohlo zadařit i do třetice?
O tom ale zase příště.

Na závěr přidám stejně jako u Face to Face pořadí zdejších písní podle jejich kvality, respektive podle toho, jak moc berou autora této recenze. Tentokrát je to celé ještě o chlup těsnější než minule:

10.  Dawn Is Breaking  (7/10)
9.   Save Me  (8/10)
8.   Ivory Stairs  (8/10)
7.   No Exit  (9/10)
6.   Shadow Boxer  (9/10)
5.   Can't Shake It  (9/10)
4.   After Dark  (9/10)
3.   Mr. Damage  (10/10)
2.   Waiting for the World  (10/10)
1.   Out of the Blue  (10/10)

Příště: Dark Room (1980).