Reakce na recenzi:

Apache - @ 12.08.2024

Po jednom průměrném a dvou skvělých albech ze 70. let přicházejí The Angels na samém prahu 80. let se svým čtvrtým počinem. Upsali se pro něj polečnosti Epic a jeho produkci měli tentokrát pod plnou kontrolou oba kytaristi, bří Brewsterové.
Co z toho vzešlo? Nebudu vás napínat. Byla to samozřejmě další andělská klasika, na domácí půdě oceněná platinovou deskou.
Tentokrát tu sice nemáme až takové množství zásadních pecek jako na předchozích dvou albech, přesto se jich tu najde nemálo. Asi nejznámější z nich je šestiminutová "Face the Day", kterou o několik let později proslaví v Americe glam metaloví Great White. Dodejme jen, že ani to popularitě The Angels mimo Austrálii nijak nepomůže.
Tímto problémem se ale více zabývám ve zdejší biografii kapely, takže v této recenzi jej řešit nebudu.
A teď už zpátky k samotné muzice. Pokud bych měl jmenovat jen jednu jedinou píseň The Angels, na níž by označení KLASIKA platilo nejvíc, bude to právě "Face the Day". Sugestivní, hypnotizující hard & heavy kompozice s ikonickým, lehce do bluesova zabarveným rifem a textem o neschopnosti zoufalého jedince čelit dalšímu ránu všedního dne, má podle mě stejné právo na zařazení k rockové klasice jako jakákoliv jiná slavná skladba, kterou však na rozdíl od téhle na vlnách rockových rádiích určitě uslyšíte. A kdybyste tam přece jen někdy zaslechli i tuhle, naděje, že to bude ta nejlepší její verze (tedy ta původní), je mizivá. Samozřejmě pokud si to rádio nepustíte v Austrálii.

Není to však jediná parádička alba Dark Room. Dalším klenotem je hned úvodní "No Secrets". Klusající, řádně rocková, přitom však zároveň velice melodická a nesmírně chytlavá pecka, kterou na některých pozdějších reedicích najdete dokonce ve dvou verzích. Ta druhá, již Doc Neeson uvede slovy "another russian wedding", je ještě lepší. Najít ji mezi bonusy ovšem není jednoduché - rozjede se totiž až po delší pauze, následující po singlovce "Into the Heat". Což je další skvělá věc, kterou na původním vydání Dark Room nenajdete.
Tím ale výčet pochoutek na tomhle andělském menu zdaleka nekončí.
Druhá píseň desky s názvem "Poor Baby" má schopnost si vás okamžitě omotat kolem prstu miliónovým kytarovým rifem, připomínajícím legendární garážovou hitovku Louie Louie, a vše si ještě pojistí velmi jednoduchým, ale totálně chytlavým sborovým refrénem.

Nejdelší skladbou alba je v pořadí třetí "Wasted Sleepless Nights", z jejíhož textu pochází mimo jiné i název celého alba. Jde o další výraznou kompozici v repertoáru The Angels, plynoucí spíše v poklidném tempu. Pod ním však lze cítit silné dramatické napětí, mírně uvolněné až zpěvným refrénem. Nejsem si úplně jist, o čem to tu Doc vlastně vypráví (jeho zpěv ve verzích je spíše působivým recitativem), ale třeba pasáž "now he's got children and a fat lady, who watch over him, he watches them..." bude jistě znít familiérně nejednomu starému rockerovi. :-) Skladba postupně graduje, Docův projev je stále expresivnější a vše vrcholí závěrečnou pasáží, v níź se opakují slova "staring voices from the dark room (wasted sleepless nights)".

Relativně nejslabším místem alba je pár skladeb následujících po čtvrté, výše již dostatečně popsané "Face the Day".
"Night Comes Early" je pouze průměrný, melodičtější rockový kousek s celkem zajímavou, ale ve finále přece jen zapomenutelnou mezihrou a "Alexander" začíná sice nadějně, ovšem v mých uších ho zcela zničí pitomý refrén. Jestli bych se bez nějaké skladby z Dark Room obešel, pak je to rozhodně tahle. Přitom syrovější "early take" verze, která je obsažená mezi bonusy, nezní až tak špatně.
Momentem, kdy album nabere zase ten správný kurs, je takřka symbolicky píseň s názvem "The Moment". Jde o jednu z těch novoromanticky zasněných, pomalejších věcí, v nichž se naplno projevuje Docovo sofistikované poetické střevo, a jakou najdete na každém albu The Angels od Face to Face až po tohle.
Následující "I'm Scared" invencí a nábojem skoro dohání parádičky z první poloviny desky a závěrečná "Devil's Gate", ve finále podpořená skvělou foukačkou, pak už takovou parádičkou definitivně je.

Z bonusů na pozdějších vydáních, které jsem výše nejmenoval, určitě stojí za zmínku energická palba "Back on You", která se sice nedostala na žádnou řadovku, ale na koncertech ji The Angels dávali k dobrému docela pravidelně. To ostatně dosvědčuje i živé 2LP Live Line z roku 1987.
Bez zajímavosti není ani raritní instrumentálka "Hot Shit", založená na chytlavém, rychlém blues-hard rockovém rifu. (Ten je pak znovu využit i ve fajn novovlném kousku "Public Enemy".) The Angels se zde ocitají (od debutu poprvé) na poněkud bluesovější, hospodou řádně načichlé půdě. A neopustí ji ani ve skvělé, tentokrát už nepokrytě blues rockové "Hard Sell".

Možná bych u čtvrtého počinu The Angels při nadělování hvězdiček za tu poněkud slabší druhou půli jednu z maxima ubral, ale jak jsem napsal v recenzi na Face to Face, o dojmu z celku rozhodují jeho nejlepší části. A jelikož je celá první půlka Dark Room excelentní (a samotný závěr se tomu přibližuje), nebudu šetřit. A pokud bych přece jen váhal, stačí si pustit výživné bonusy z reedice a je rozhodnuto.

Tímto albem sice vrcholí trilogie fanoušky i kritikou nejvíce ceněných počinů kapely, naštěstí The Angels mají co nabídnout i v budoucnosti. Minimálně tedy ve dvou nadcházejících dekádách a s jedinečným Docem Neesonem u mikrofonu.
A tak se k některému z pozdějších jejich alb určitě ještě vrátím.
Pro teď přihodím alespoň tradiční závěrečný žebříček skladeb z tohoto LP i s jejich hodnocením:

9.  Alexander  (4/10)
8.  Night Comes Early  (6/10)
7.  The Moment  (8/10)
6.  I'm Scared  (8/10)
5.  Devil's Gate  (9/10)
4.  Wasted Sleepless Nights  (9/10)
3.  Poor Baby  (10/10)
2.  No Secrets  (10/10)
1.  Face the Day  (10/10)