Reakce na recenzi:

Judith - @ 03.05.2025

Kristoffer Gildenlöw je rockový písničkář, v jehož hudbě symfonický prog potkává Leonarda Cohena. Třebaže loňskou novinku Empty řadím ještě o kus výš, přítomné album bylo mým prvním setkáním s tvorbou tohoto původem švédského hudebníka a myslím, že na něm též poprvé naplno předvedl, co v něm všechno je. Jeho sólový debut byl přehlídkou poutavých momentů s plejádou hostů včetně najatého zpěváka, druhá deska The Rain pak pečlivě prokomponovaným a zaranžovaným konceptuálním počinem.

Třetí album The Homeboud se obrátilo komornějším směrem, zní tady víc akustické kytary, písničky jsou jednodušší... a Kristoffer navázal intimní vztah s mikrofonem. Najednou zpívá, jako by nic jiného neexistovalo, na ničem jiném nezáleželo. Citová přesvědčivost se stává jeho nejsilnější devizou a všechny výrazové prostředky od nynějška plně slouží sdělení, osobní niterné výpovědi. Let Me Be A Ghost je opět o něco košatější, titulní kompozice se vrací ve třech částech, album klene velký oblouk, který posluchače vtahuje postupně, ale pocit, že sedím metr od člověka, který si přede mnou otevírá duši, nemizí.

Všechny Gildenlöwovy desky se nesou v pomalejším tempu a temnější náladě, hodí se k introspektivnímu přemítání o životě, když padá soumrak. Tady jsme několik metrů pod zemí. Na příštím albu Empty se člověk narovná, naplno nadechne, rozhlédne kolem. Tady ne. Prostor je stísněný a náladotvorné plochy zhuštěné do krápníkové krajky, studené a křehké, tvrdé na omak. Jen se dávkuje intenzita, jako v takřka industriální, rozervaně gradující Falling Floating Sinking. O chvíli později kytara bloudí prostorem a hledá, kde by spočinula. A dál a dál, v každé skladbě trochu jinak, ale všechno sedí dohromady a tvoří celek, který má jasný "ksicht", přesto se vymyká uchopení. Pro mě absolutní zážitek.