Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 30.04.2012

Když jsem začal ve druhé polovině sedmdesátých let kompletovat repertoár Pink Floyd na vinylech, protože kapela se stala „mojí“ srdeční záležitostí, získat vždy další album do své sbírky byl vždy vzrušujícím dobrodružstvím. Z poslechových pořadů v Divadle hudby jsem jako bonus už počátkem sedmdesátých let zaslechl nějakou skladbu, která nebyla na řadové produkci k nalezení a pořád jsem očekával, že kapela jednou vbydá všechny tyhle outtakes a i singly na jednom souborném nosiči. Nikdy to ale nebylo úplně dokonalé a ani alba Relics a Works nebyla stále to pravé ořechové.
Až se potom na CD objevil pinkfloydovský komplet, doplněn CD Early Singles – bylo vyhráno. Ale zase překážka.
Album nebylo prodejné samostatně, ale jenom v rámci kompletu. Tehdy jsem majitele CD shopu přesvědčil po mnoha intervencích, aby začal rozprodávat už tehdy drahý komplet po jednotlivých kusech a když už měl polovinu z alb prodanou, nabídl mi k odprodeji normálně (a dokonce za mírnější cenu) i album Early Singles a byl jsem spokojen.
Vlastně ani nevím, jestli se potom později a dnes album už normálně volně prodává jako všechno ostatní od Pink Floyd. Já mám prostě tenhle titul na CD z „otevřené“ krabice a jsem rád, že ho mám….

ARNOLD LAYNE – rané začátky Pink Floyd se vším všudy. Jsme v šedesátých letech a v kapele má výrazný vliv podíl kytaristy a skladatele Syda Barretta. Melodická příjemná píseň z mírně vzestupnou harmonickou strukturou, kde se zvukem varhan Farfisa a s chlapecky měkkými hlasy. Výtečný smysl pro dynamicky zajímavé odstíny téhle hudby. Nic se zde nekomplikuje a jde pouze o pocit a výrazovost, nikdo neexhibuje a všechno zní na první pohled jasně a přehledně. Příjemná písnička….

CANDY AND A CURRANT BUN – druhá skladba je rovněž z Barrettovy dílny. V téhle skladbě cítím větší podíl psychedelického pojetí. Vokální složka zní podmanivěji a a zpívaný hlas je v krásném protikladu ke sborům. Dlouhý tón zkreslené elektrické kytary se krásně prolíná s farfisami. Barrett není žádný Clapton, Lee, Hendrix nebo Townshend – kytara mu slouží jako prostředek k vyjadřování nálad a pocitů a podle svého cítění s ní pracuje. Nutno podotknout že opravdu originálně……

SEE EMILY PLAY – další píseň znamená další posun do větší tajemnosti. Je tady krásný poměr mezi jasnou melodickou linkou a ponurou strategií dostat do skladby undegroundovou nezařaditelnost, kdy i o záhadných, zvláštních a podivných věcech lze zpívat s řadou zvláštních pozivitismů. Varhany dotvářejí sound, melodickou linku a ve spojení se správně psychedelickou kytarou a neslyšenými ozvěnami v prostoru se zde podařilo vymyslet opravdu zvláštní model zařaditelné hudby s nádech Beatles a Pretty Things, ale přesto posouvanou do krajin, kam obě jmenované kapely nepronikly…..

SCARECROW – tak tohle je ryze barrettovská záležitost s přemírou vlastního podílu nad kontrolou své produkce a patří spíš do hájemství jeho sólových alb. Panoptikální kaleidoskopická hravost vypadá jako pohádka pro předčasně zestárlé děti. Undergroundová atmosféra se zde prolíná s akustickými kytarami, podivným tikáním a ťukáním a zvukem farfis, které znějí jako flétna. Sborové hlasy domodelovávají tento zvláštní typ hudby zcela nezařaditelné. Hudební hříčka s podivně přitažlivým odérem krásná a tajemna, které se proměnlivě prolévá těžko zpívatelnou a pojmenovatelnou harmonií…..

APPLES AND ORANGES – nejinak tomu bude u další skladby. Na první poslech působí hodně chaoticky. Stupňování harmonické struktury se odehrává v těžko specifikovatelných harmoniích, do kterých se zařezávají zvuky zkreslené kytary, cinkání zvonečků, sborové hlasy, podívné propojování klavíru a varhan. Další psychedelický obraz zvláštních barevných a snových vizí, za kterými cítím vliv psychotropních látek a všelijaké zvláštní filmové felliniovské obrazy fantaskního typu a samozřejmě naopak zase „swingující Londýn“ druhé poloviny šedesátých let s minisukněmi, kožešinami a nejroztodivnější barevnou módou, které se prolínají do „jablek“ a „pomerančů“…..

PAINT BOX – tuhle skladbu složil Rock Wright. Má odlišnější rukopis než Barrett. Výraznější a vyspělejší autorský rukopis a smysl pro skladatelské proporce se řídí jinými postupy. Akordické nástupy akustické kytary jsou kolorovány nejen pulsující (nevýbojnou rytmikou), která ovšem výtečně pracuje v přesných akcentových proměnách s baskytarou a klavírní a varhanní prolínání se tu děje opravdu ve zvláštních harmonických podobách. Vokální struktura je hodně podmanivá a v klavírním tématu v závěru dokonce cítím nějaké jazzové nálady v akordických proměnách. Hodně zajímavé pojetí….

IT WOULD BE SO NICE – takže další skladba je od Wrighta. Má trochu víc konkrétnější charakter melodické stavby, ale přesto se zde nádherně prolínají psychedelické hudební, pěvecké a zvukové vize. Místy mám pocit, že by k podobnému modelu skladby mohli dospět i Pretty Things a Beatles, u prvních instrumentací a u druhých vokální stavbou. Ale není v tom žádné „opisování“ nebo hledání souvislostí, je to pocit, který se vytváří. Globálně se ovšem jedná o originální kompromis mezi zpívanou písní a undergroundem šedesátých let. Moc hezká a přesto zapomenutá píseň….

JULIA DREAM – krásná píseň z Watersovy dílny. Už tehdy přesvědčoval, že je schopen psát výtečné originální balady. Po formální stránce asi nejkonkrétnější skladba, která má jasnou stavbu a čitelnou harmonii, což je dáno akordickými proměnami a čarovnými až strašidelnými psychedelickými zvuky a zlověstným šepotem, včetně kosmického soundu a podivného bublání. Vyjádřit snové stavy mysli podvědomí se zde zdařilo na výbornou. Kdybych hledal nejsilnější skladbu na tomhle albu – její postavení by stálo na předních místech, přestože se vzdávám nějakého konkrétního hodnocení.

POINT ME AT THE SKY – spolupráce Waters a Gilmour zde znamená pravděpodobně „nejpinkfloydovatější“ okamžik na albu. Sevřená harmonie a vyprecizované vokální stavby s instrumentací je opravdu výtečná. Její charakter je ale příliš „písničkový“ a tak chápu, že se asi z toho důvodu při rozhodování zařadit ji na album asi dostala do postavení jakéhosi outtake a tak z albové produkce „jednoduše“ vypadla. Jsem rád, že se „zachránila“ a že ji dnes můžeme, my, co máme Pink Floyd „pod kůží“ poslouchat jako jakousi příjemnou třešničku na virtuálně psychedelickém dortu..

CAREFUL WITH THAT AXE, EUGENE – závěr patří legendární skladbě, která dodnes vyvolává spoustu kontroverzních reakcí. Tato verze je odlišná od toho co nabízí první část dvojalba Ummagumma. Nechci speciálně akcentovat onu rozdílnost. Tato verze je studiová a především je zkrácená svojí stopáží. Když se do ní znovu a znovu zaposlouchávám, je pro mě vrcholem reálné britské psychedelie šedesátých let se vším všudy a kdyby ch měl někdy deklarovat skladbu, která by tohle období konkrétně mohla zastupovat, byla by to právě tato. Zase si uvědomuji, jak byli Pink Floyd předvídaví a futurističtí ve svém cítění a myšlení. Zatímco hodně jiných kapel se vydávalo cestou co možná největší snahy dosáhnout instrumentální preciznosti a dokonalosti, tady se vsadilo především na práci se zvukem, náladami a pocity a dělali to velmi dobře a to už jim v daných proporcích nikdo nevezme…

Album Early Singles je sice doplňkovým materiálem, ale přesto má svůj význam a roli v bohaté produkci kapely. Asi nebude stát na čelných místech popularity a poslouchanosti a tím, že je poskládáno písněmi singlů netvoří onu pinkfloydovskou „zeď“ koncepčního typu.
Dávám jasné a nezpochybnitelné čtyři hvězdičky a děkuji za ně.