Reakce na recenzi:

Cossack - @ 16.03.2011

Ač stará „Válečná loď” (anglicky man-of-war, stažený tvar man-o’-war) dávno vystřílela své ostré náboje a těžké kanóny vyměnila za kapslovky, dnes možná dokonce i za špuntovky, její někdejší palebná síla je nezpochybnitelná.
Stejně tak už jí nikdo nevezme všechny ty vítězné bitvy na hudebním poli, po nichž zůstaly skvělé nahrávky, jako zářezy na pažbě…
A jedním z nich je bezesporu sice nejkratší, zato však jedno z nejlepších alb skupiny, "Hail To England" z roku 1984.

Pro mě tato nahrávka, spolu s následující, představuje vrchol tvorby Manowar. Ne, že by další desky z 80. let byly nějaké špatné, pár podařených věcí jsem dokázal objevit i na obou počinech z 90. let, ale v čtyřiaosmdesátém měli Manowar (aspoň v mých očích) své nejúspěšnější tažení po metalových bojištích.

Výstižnější překlad názvu alba, než „Sláva Anglii”, by byl „Krupobití na Anglii”, protože lépe vystihuje, co se na třiatřiceti minutách a necelých třiceti sekundách odehrává (ačkoliv skupina měla nejspíš na mysli ten první význam).
Šest skladeb přeměněných v šest nájezdů čtyř berserků, po kterých následuje pomalý, ale majestátní pochod vítězů porobenou zemí, v podobě závěrečné sedmé...
Nebudu ztrácet čas chválením všech písní, slabotu na této silné nahrávce nenajdete (na tak krátké ploše by to bylo neodpustitelné); také instrumentální (především) baskytarová „exhibice” kapelníka a hlavního (téměř výhradního) autora hudby, je tu v pohodě a nenudí (což později přestalo platit). Nejraději mám první tři písně a závěrečnou skoro „devítiminutovku”.

DeMaiovy texty na "Hail To England" čerpají inspiraci z vikinské mytologie (valkýry, berserkové, Ásgard a Odin v "Blood Of My Enemies" a "Kill With Power"), z legendy o králi Artušovi (grál zmíněný v titulní "Hail To England"), případně koketují s okultismem ("Each Dawn I Die", "Bridge Of Death"); k hudbě i samotným muzikantům pasují opět výtečně...

Když jsem toto album v 84. slyšel poprvé, hned mě zaujalo, a katapultovalo pro mne neznámou kapelu na špici, mezi mé největší oblíbence té doby, Accept, Iron Maiden a Mercyful Fate. A líbí se mi dodnes, přestože kapela Manowar je pro mě „mrtvou záležitostí” už víc, než dekádu...