Reakce na recenzi:

Cossack - @ 17.03.2011

Stejně, jako první z obou alb čtyřiaosmdesátého roku, rovněž následovníka, s poněkud atypickým obalem, řadím v diskografii Manowar nejvýše.
To, která nahrávka se dostane na první místo, dávno neřeším, téměř pravidelně se tam střídají, v závislosti na mé momentální „chuti” a náladě...
(Stejně jsem na tom s dvojicí, pro mě nejzásadnějších alb "Restless And Wild" a "Balls To The Wall", německých Accept.)

Oproti předchůdci je "Sign Of The Hammer" o něco méně prudká a syrová, ovšem po výborném otvíráku o tom, že správní chlapi hrají na maximální hlasitost, přichází „Zvířata”, která ze svého nitra vypustili muzikanti, takže o divokost zase není nouze.
Pak se rozezní jedna z mých velmi oblíbených skladeb, "Thor (The Powerhead)"; jak je patrno z názvu, pojednává o bohu hromu, deště a plodnosti země, druhém nejdůležitějším z Ásů, o Thorovi; takže zase vikinská tématika...
A další je ještě lepší... "Mountains" – skoro osmiminutová, monumentální, zprvu pomalá, ale nádherná píseň, která v sobě opravdu ukrývá mohutnost a majestát horstva; na důkaz své síly, v závěrečné minutě a půl, posluchače zasype lavinou kamení a těžkých balvanů...
Začátek druhé strany LP desky (v případě CD jen) pátá, titulní skladba, znovu trochu rozproudí krev a nabije energií, podobně, jako šestá „Přísaha”, určitě opravdovější (a dost jiná), než kterou jsme kdysi skládali my, na konci přijímače...
Následuje „obligátní”, ale ještě pořád snesitelná, instrumentálka "Thunderpick", na niž plynule naváže další bomba, v podobě závěrečné, sedmiminutové parády "Guyana (Cult Of The Damned)". Opět velice tvrdá a zároveň melodická záležitost, jejíž text pojednává o hromadné sebevraždě, více než devíti set členů sekty Chrám lidu, kterou založil a vedl James Warren „Jim” Jones, a jež se odehrála 18. listopadu 1978 v Jonestownu, v jihoamerické Guyaně... (Lepší závěr mohla být snad jedině "Mountain".)

Obliba obou alb z 84. roku mezi fandy (a nutno podotknout, že zcela zasloužená) je patrna i z hojného zastoupení většiny songů v koncertních playlistech a na různých kompilacích, jejichž počet se začal zvyšovat s klesajícím množstvím kvalitního nového materiálu, kdysi výborné kapely.
Tohle je druhý vrchol, nad nějž se už Manowar nedostali; potom to začalo jít (zprvu) pomalu, ale jistě z kopce...