Manowar - Sign of the Hammer (1984)

Kapelu Manowar z amerického Auburnu pamatuju z osmdesátých let jako soubor, který splňoval podmínky snad všech klišé, co tehdy styl pojmenovaný jako heavy metal nabízel. Do roku 1984 stihl soubor (vedle fotografování v kožešinových oblečcích a soutěžích o nejhlasitější skupinu světa kterou vyhráli a zapsali se tim do Guinessovy knihy rekordů) nahrát také čtyři uznávaná a povedená alba. Následné období po přestupu k firmě Atlantic s albem Fighting the World zvítězila forma nad obsahem a Manowar se jazykem astrofyzika pomalu hroutil jako hvězda do sebe pod horizont události do černé díry...

V dnešních dnech jsem se dočetl o jejich rozlučkovém turné, které podpořili vydáním zbrusu nového EP a zvukově vylepšených klasických děl Hail to England a Into the Glory Ride s přívlastkem Imperial Edition 2019. Před devíti lety dokonce došlo k novému zaznamenání debutního alba Battle Hymns. Trochu v pozadí zůstala poslední zvukově neupravená deska Sign of The Hammer z roku 1984. To mě přivedlo k myšlence si po několika desítkách let tuto muziku trochu připomenout.

Po prvních tónech nahrávky jsem si myslel, že mi odešla sluchátka. Zkontroloval jsem zapojení aparatury, došlo i k výměně sluchátek, pouštěl jsem záznam přes bedny v obýváku i v autě v kvalitním audio systému. Výsledek byl přibližně stejný – ořezaná dynamika bez basů, nevýrazné bicí, nástroje bez těla a elektrická kytara po většinu doby maskovaná pod baskytarou. Jak je to možné, drtím otázku mezi zuby? Přitom předchozí album nahrané za šest dní zní mnohem lépe. Jediným vysvětlením je osoba studiového technika Tonyho Platta, jehož tehdejší nahrávky, na kterých pracoval bez dozoru, nedopadly nejlépe. Ani Arun Chakraverty, který byl zodpovědný za mastering, se nepozastavil nad tím, že v heavy metalové nahrávce ve velkém množství absentuje el. kytara. S metalem měl totiž pramalé zkušenosti, před Manowar mastroval mj. Duran Duran, což o ledasčem vypovídá.

Přitom dle mého patří Sign of The Hammer do trojlísku toho nejlepšího, co kapela kdy vydala. Osm písní, osm parádních zářezů. Na úvod členitá a hutná All Men Play on Ten, parafráze na sabaťácké riffy a zvláštní polomluvené sloky mi nějakou dobu trvalo vstřebat, ale musím připustit, že jde o skvělej song, který textově odkazuje na fakt, že se s tím nepářou a hrajou opravdu s hlasitostí vohulenou na max. To Animals je skutečnou esencí heavy metalu té doby – výrazná melodie, sbor v refrénu který podporuje výborného a naléhavého Erica Adamse, který s chutí pěje text, jehož náplň bychom dnes označili jako nechutně sexistickou.

Další hutná a mystická skladba Thor ve středním tempu se stala svou mrazivou atmosférou předobrazem pro různé vikingské spolky, tak i částečně pro legendární severské Bathory, ač se to frontman Quorthon snažil popírat.
Následující Mountains je prvním vrcholem alba. Filozoficky hloubavý text je procítěně interpretován Ericem, který zde odkrývá svůj nepochybný talent a hlavně čtyřoktávový rozsah. Na podkresu chladivých kláves a (bas)kytaristy, který se jen tak líně prohrabuje strunami pěje o důležité snaze člověka překonávat nesnáze ve svém životě ….. V závěru celé skladba graduje v očistném adrenalinovém a působivě vystavěném finále.

Titulní Sign of the Hammer je klasickým heavy kvapíkem se všemi svými atributy. Textově v podobenství kapela prezentuje své odhodlání pokořit všechny ostatní. The Oath – ve speed metalovém tempu se opět kapela vrací do mytologických severských bájí a barbarských válek.

Instrumentálku Thunderpick vždy beru jak intro k závěrečnému a druhému vrcholu na této desce – sedmiminutové Guyana – Cult of th Damned. Song vypráví o neuvěřitelném masakru a následné hromadné sebevraždě členů náboženské sekty Chrám lidu v Jonestownu v americké Guyaně. Na milimetry precizně vystavěná a vygradovaná píseň, kde postupně vzrůstá napětí, přesně v souladu s textovou složkou. Když na konci skladby Adams pln zoufalství v hlase úpí : „Matko, matko!“ vždy mě mrazí. Jeden z nejpozoruhodnějších songů v heavymetalových vodách vůbec. Jediná píseň, kde je trochu slyšet i kytara – díky!

Závěrem : 40 minut, kde se Manowar prezentovali plnokrevnou a barevnou směskou písniček z různých zákoutí hard rocku a heavy metalu. Přidanou hodnotu vysoce uměleckého zpracování nabízí dvojice skladeb, která se nesmazatelně zapsala do pokladnice tvrdých žánrů – Mountains a Guyana. Album Sigh of The Hammer katapultovalo Manowar mezi první ligu tohoto žánru – Iron Maiden a Judas Priest. Osobně si cením toho, že se soubor kolem DeMaia v této době v Americe ubíral svojí cestou, nehledě na diametrálně odlišné požadavky tamního trhu.
Nebýt nešikovných lidí při mixu a masteringu, byla by to jasná pětka !

reagovat

PaloM @ 09.07.2019 11:40:47
Mal som to nahraté z CD na MC kazetu, s Dolby C a nepamätám, žeby to malo zlý zvuk. Tak skúsim, tiež po desaťročiach, z neakého flac otestovať. Skúšal som počúvať aj iné albumy, no žiadny ma tak nezaujal ako Sign of the Hammet.
Vďaka.

PaloM @ 09.07.2019 11:42:16
Hammer, samozrejme :-)) Kirk by sa potešil.

domy @ 09.07.2019 14:41:54
Souhlasím s názorem, že právě výsledný zvuk tuhle nahrávku strašně zabíjí.

horyna @ 09.07.2019 20:55:14
Měl jsem svou chvilku s Manowar a za nej jsem pokládal Hail... Ale to tak před dvaceti lety. Pak i dnes je to pro mne kapela k smíchu, možná spíš k pláči:-(

jirka 7200 @ 10.07.2019 06:49:42
to horyna: že se Manowar lety změnili v karikaturu sebe sama ve své recenzi zmiňuji. Nijak mi to však nebrání ocenit alba, kde tomu tak nebylo. To je to samé, jako kdybych zatratil dřívější tvorbu Genesis kvůli Abacab.

Stejně, jako první z obou alb čtyřiaosmdesátého roku, rovněž následovníka, s poněkud atypickým obalem, řadím v diskografii Manowar nejvýše.
To, která nahrávka se dostane na první místo, dávno neřeším, téměř pravidelně se tam střídají, v závislosti na mé momentální „chuti” a náladě...
(Stejně jsem na tom s dvojicí, pro mě nejzásadnějších alb "Restless And Wild" a "Balls To The Wall", německých Accept.)

Oproti předchůdci je "Sign Of The Hammer" o něco méně prudká a syrová, ovšem po výborném otvíráku o tom, že správní chlapi hrají na maximální hlasitost, přichází „Zvířata”, která ze svého nitra vypustili muzikanti, takže o divokost zase není nouze.
Pak se rozezní jedna z mých velmi oblíbených skladeb, "Thor (The Powerhead)"; jak je patrno z názvu, pojednává o bohu hromu, deště a plodnosti země, druhém nejdůležitějším z Ásů, o Thorovi; takže zase vikinská tématika...
A další je ještě lepší... "Mountains" – skoro osmiminutová, monumentální, zprvu pomalá, ale nádherná píseň, která v sobě opravdu ukrývá mohutnost a majestát horstva; na důkaz své síly, v závěrečné minutě a půl, posluchače zasype lavinou kamení a těžkých balvanů...
Začátek druhé strany LP desky (v případě CD jen) pátá, titulní skladba, znovu trochu rozproudí krev a nabije energií, podobně, jako šestá „Přísaha”, určitě opravdovější (a dost jiná), než kterou jsme kdysi skládali my, na konci přijímače...
Následuje „obligátní”, ale ještě pořád snesitelná, instrumentálka "Thunderpick", na niž plynule naváže další bomba, v podobě závěrečné, sedmiminutové parády "Guyana (Cult Of The Damned)". Opět velice tvrdá a zároveň melodická záležitost, jejíž text pojednává o hromadné sebevraždě, více než devíti set členů sekty Chrám lidu, kterou založil a vedl James Warren „Jim” Jones, a jež se odehrála 18. listopadu 1978 v Jonestownu, v jihoamerické Guyaně... (Lepší závěr mohla být snad jedině "Mountain".)

Obliba obou alb z 84. roku mezi fandy (a nutno podotknout, že zcela zasloužená) je patrna i z hojného zastoupení většiny songů v koncertních playlistech a na různých kompilacích, jejichž počet se začal zvyšovat s klesajícím množstvím kvalitního nového materiálu, kdysi výborné kapely.
Tohle je druhý vrchol, nad nějž se už Manowar nedostali; potom to začalo jít (zprvu) pomalu, ale jistě z kopce...
reagovat

pito63 @ 17.03.2011 18:02:33
Jednoznačne dávam prednosť "Hail to England", ale stále je to, v rámci Manowar, veľmi dobrá nahrávka. Najviac ma oslovujú skladby Mountains a Guyana (Cult of the Damned).
Cossack, vďaka za recenziu!

PaloM @ 29.04.2011 10:23:12
Tak toto je prvý a doteraz jediný album Manowar, čo som počul. Mal som to z CD požičovne a celkom sa mi páčil. Podľa mojej "Knihy výpožičiek" to bolo presne 24.11.91 a mal som to na kazete č.92. Recenzia je dôvod, aby som si to viac než po 15 rokoch znova vypočul.

Mirek Kostlivý @ 29.04.2011 12:24:11
Palo, tak toto album si určitě znovu poslechni! Já, když v rádiu před několika lety poprvé zaslechl Mountains, tak jsem okamžitě zavětřil, co je to za kapelu, jež dokáže tak pěkně vygradovat skladbu. Domnívám se, že prvních 20 let tvorby této kapely nebylo tak špatné, sám jsem si z těch alb udělal výběr asi 30-ti skladeb.

PaloM @ 29.04.2011 12:26:13
OK Mirek, vďaka za odporúčanie. Tuším sme na tom podobne s objavovaním metalu na "staré kolená" :-)