Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 09.07.2013

Janis Joplin je moje hudební láska… Tohle jsem nikdy netajil a trvá to prakticky dodnes. S její tvorbou jsem se ovšem před několika desítkami let seznamoval bez nějakého chronologického seznamu a tak jsem shodou okolností její poslední „posmrtné“ album objevil jako první a naopak první album její první doprovodné kapely jako poslední. Poučen její tvorbou jsem tedy mohl klást svoje subjektivní nároky nezávisle na tom, co jsem v jakém pořadí slyšel a jak z toho vychází podle mého soudu právě ono asi nejméně známé první album? Už nějaký ten pátek leží v mé sbírce a uvědomil jsem si, že jsem ho dosud nepodrobil recenzi, což tímto napravuji…

BYE, BYE BABY – úvodní skladba zní víceméně tradicionalisticky. Tedy alespoň tohle je pocit z úvodního tématu. Nezkreslené kytary na pomezí jazzu s čistým tónem a průrazná baskytara Petera Albina. Nehraje sice nijak zázračné postupy, ale výtečně vystihuje rytmické detaily, stejně jako úsporné bubenické postupy spíše standardního typu Davida Getze. Je zde ovšem sama Janis. Její hlas už na prvním albu prokazuje značnou osobitost a nezávislost, ale nikoliv syrově agresivní model forsírovaného zpěvu. Velmi nadějný úvod…

EASY RIDER – druhá skladba spíš podle nálady a pojetí patří do kategorie spíš elektrifikovaného country. Albinovy basy jsou ovšem velmi důrazné a myslím, že nad kytarovými přiznávkami Jamese Gurleye a sólového kytaristy Sama Andrewa jednoznačně dominuje. Sam Andrew ostatní zpívá ve skladbě sólo, za podpory Janis i ostatních hráčů. Řekl bych mírně rozdováděný song, zejména v závěru. Příjemné, ale nijak ohromující…

INTRUDER – více energie vykazuje třetí skladba. Janis se opírá do hlasivek a je velmi přesvědčivá. Když poslouchám hudební doprovod Big Brother And The Holding Company, uvědomuji si, že mohli být velkou inspiraci třeba pro pražské Flamengo v éře Karla Kahovce. Když si odmyslím ženský vokál, tak by bigbítový krasavec Kahovec skladbu mohl klidně odzpívat, stejně tak jako Flamengo odehrát. Moc rozdílný bodů zde neshledávám, ale na druhé straně mohu být z tohoto zjištění potěšen…

LIGHT IS FASTER THAN SOUND – zajímavá vokální duet Andrewa a Janis. V téhle skladbě se Big Bother And The Holding Company namočili do americké psychedelie. Sice nijak neuhlazují, ale řada atributů: např. vedení vokální linky a dynamické odstíny včetně syrově rozvířených elektrických tónů Andrewovy sólové kytary už jsou ukotveny v řadě emocionálního rozpínání mysli a vlivu LSD.

CALL ON ME – tato skladba nás přivádí do rhythm and blues amerického typu, které Janis ovládala stejně dobře jako soul její konkurentka, v té době snad nejobdivovanější zpěvačka Ameriky – Aretha Franklin – kapela se drží pravidel a nijak nápadně nevybočuje z daných pravidel a tak se vedle neučesaného hlasu Janis připojují ve zpěvu i Andrew a druhý kytarista Gurley. Stylové, ale přesto zatím nijak zvlášť provokující….

WOMEN IS LOSERS – tohle je příklad syrového blues, které má kdesi v základech Bo Diddleyho a Johna Lee Hookera. Přesto si skladbu napsala Janis sama. V podobném duchu se snažili uchopit rhythm and blues v Británii třeba Animals, Yardbirds nebo Pretty Things. Výtečně sehraná kapela předvádí raný model námluv bělošské kapely uhranuté černošským blues.

BLINDMAN – další skladbu interpretuje Sam Andrew opět za podpory Janis a celé kapely, která se tentokrát autorsky pod písní podepsala celá. Myslím, že vliv Yardbirds je ve skladbě dost citelný – tedy po instrumentální stránce a vokálním principu.

DOWN ON ME – dobře pojednaná skladba. Myslím, že ji Janis natočila později ještě jednou a ve srovnání s první verzí ta druhá je více přesvědčivější. Chybí zde syrové kytarové sólo a hřmotnější sound, který se podařilo v jedné rovině ze studia přenést i na koncertní pódia. Tasdy zní Big Brother And The Holding Company jako ještě hodně „krotká“ kapela. Janis se opřen opírá do hlasu už tentokrát, ale kytary znějí jaksi při zdi, moc opatrně…

CATERPILLAR – zvláštní. Jsme sice v USA v polovině šedesátých let, ale mě se zdá, že tato ryze americká kapela zní hodně britsky. Vedení hlasů ve stylu Manfred Mann, hudby ve stylu Pretty Things, místy Small Faces. Tohle by mě nikdy nenapadlo a sborové hlasy málem podle známého Mersey soundu. Na první poslech bych v téhle partě rozhodně nehledal kapelu ze západního pobřeží – z Kalifornie!

ALL IS LONELINESS – závěrečná skladba je ovšem opět v psychedelických obrazech. Předoucí kytarové party obou hráčů jsou doplňovány, bicími, percussion, hutnými basy a tajemně znějícími sbory. Více jasu sem přinese sama Janis, její hlas prořízne ty psychedelické mlhy a jako paprsky ostrého slunce posvítí do psychedelických koutů podzemí. Také odtud cítím vliv Timothy Learyho – proroka LSD….

Leccos ovšem naznačují bonusy
COO COO – tato skladba zní velmi progresivně. Kytarové party sem přivolávají opar Orientu a bicí až tamtamové poselství přírodních národů. Hodně odvážná skladba na r. 1966, ale je příliš krátká a potřebovala by širší prostor….

THE LAST TIME – žádní Rolling Stones, ale skladba Janis Joplin. Doprovod opět v psychedelickém, ale tentokrát v mírně úspornějším tónu a v refrénu sem zavane trochu jazzu. Janis je ovšem v téhle hudbě suverénně doma a zpívá s neuvěřitelnou lehkostí. Pochválit musím Albinovy basy a i nepředstíranou stručnost a sdělnost.

Ve srovnání s dalšími alby, které Janis Joplin nazpívala s Big Brother And The Holding Company, Kozmic Blues Bandem i Tilt Full Boogie bych řekl, že tady ještě řada věci hledá svoje místo. Původní malý label Mainstream, který v září 1967 album vydal v produkci Boba Shada nevěnoval patřičnou péči produkci, což je na albu znát. Je však zaděláno z těch správných ingrediencí a tak mám nesnadnou pozici v hodnocení. Dám tentokrát jenom tři hvězdičky, ale jenom proto, abych prokreslil rozdílnost mezi prvním a následným albem. Není to špatné album, ale i když kapela hraje velmi slušně, jako debut se ještě vyrovnává s některými nedostatky. K poslechu ale mohu doporučit.