Reakce na recenzi:

Martin H - @ 17.09.2015

Co má chudák holka v Texasu na počátku 60. let dělat, když není nijak zvlášť pohledná a její okolí jí absolutně nerozumí. Nezbyde jí nic jiného, než začít poslouchat staré bluesové nahrávky a pokoušet se je interpretovat vlastním nezaměnitelným způsobem. Hledání pocitu štěstí v pro ni nepřátelském světě je bohužel podporováno konzumací alkoholu a drog. To ale nemění nic na tom, že Janis Joplin se poté, co odjede do San Franciska, seznámí se skupinou Big Brother and the Holding Company a začne s nimi vystupovat.

Na západním pobřeží Spojených států v polovině 60. let začíná květinové hnutí, všichni se mají rádi a společně také začínají brojit proti válce ve Vietnamu. Nové hudební skupiny vznikají na pobřeží Pacifiku jako houby po dešti a zpočátku to vypadá, že Big Brother budou jen jedním z mnoha marných čekatelů na slávu. Ale brzy se ukáže, že dívka za mikrofonem má neskutečné bluesové cítění a především hlas s velkým H. Roku 1967 jim vychází debutové album, které se sice nestane přelomovým dílem, a že se jich tehdy objevilo v Americe a Velké Británii požehnaně, ale ukáže zpěvaččiny hlasové možnosti a naznačí, kudy se Janis Joplin hodlá v budoucnu hudebně vydat.

Ta deska stojí jakoby ve stínu její další tvorby a musím se přiznat, že jsem si ji pořídil jen proto, abych měl Joplinku kompletní, a že dlouho jsem jí nemohl přijít na chuť. Není úplně špatná, jenom materiál na ní předkládaný postrádá tu sílu a hitové ambice dalších nahrávek.

Album začíná písní Bye, Bye Baby ve stylu country a podobném duchu se nese i svižnější Easy Rider, ve které sólo zpívá kytarista Sam Andrew. Jsou to příjemné skladbičky, ale to je asi tak všechno. Následující kousek Intruder konečně ukazuje, co všechno Janis se svým hlasem umí. Duet Janis a Sama Andrewa Light is Faster Than Sound ukazuje, jak ty dva hlasy šly nádherně k sobě. Když začne rhytm and blues Call On Me, chce se mi vykřiknout radostí, ale velmi brzy jsem vyveden z omylu. Další tuctová záležitost. Díky za syrové blues Women Is Losers. A následuje opět kytarista Andrew jako sólový zpěvák v písni Blindman. Janis ho podporuje v refrénu a zní jim to moc hezky. Skladba Down On Me naznačuje, s čím skupina může překvapit v budoucnu. Janis zde zpívá velmi živočišně, ale kapela je na můj vkus příliš upozaděna. Týká se to především kytar. Předposlední píseň Caterpillar se podle mého soudu ke skupině vůbec nehodí, jako bych tam slyšel vliv britské scény. Album zakončuje skladba All Is Loneliness, ze které nejvíc cítím vliv halucinogenních látek.

Celá kolekce je spíše průměrná, ale i tak stojí deska za poslech, neboť ukazuje, z jakých hudebních zdrojů bude dále Janis Joplin čerpat.