Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 29.05.2011

Janis Joplinovou jsem objevil právě tímto albem, které jsem se rozhodl recenzovat. Popravdě řečeno mě překvapilo, že si ji dosud na Progboardu nikdo „nevšiml“. Být v takovém případě první si považuji za jistou čest.
Bylo to před Vánoci 1972, kdy k nám Supraphon dovezl desky firmy Dum Dum India. Vzpomínám na CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL: Cosmos Factory a Pendulum, ELTONA JOHNA: Madman Across The Water, RAVIHO SHANKARA: Raga Parameshwari, JEFFERSON AIRPLANE: Bark, GEORGE HARRISON: The Concert For Bangla-Desh, DEEP PURPLE: In Rock, SANTANA: 3rd Santana (které jsme říkali podle úvodní skladby Batuka)…. a album Pearl. Desky praskaly, hučely, o nějakých rozlišeních basů, středů a výšek se nám mohlo jenom zdát… ale byly ty elpíčka ze Západu (vlastně z orientu, z Indie) a tak nám nezbylo, než tohle akceptovat, než jsme se probojovali ke kvalitním originálům….
Její hlas mě okamžitě uhranul už od první skladby. Dosud jsem žádnou ženu takto zpívat neslyšel. Ella Fitzgeraldová byla Afroameričanka, stejně jako Bessie Smithová, nebo Billie Holidayová, anebo věkově nejmladší Aretha Franklinová, ale bělošku takhle slyšet zpívat bylo něco mimořádného. Nebylo to nějaké pouhé „krákorání“, jak by se mohlo někomu méně zasvěcenému zdát, byl to hlas z nitra, z duše, který leccos naznačoval a hlavně odmítal zpívat podle nějakých standardně přijatelných modelů. Na druhé straně se mi ale líbí i hlasy Annie Haslamové, Jane Relfové, Patty Buyukasové, Elkie Brooksové, Christine Perfectové, Maddy Priorové, Lisy Gerrardové, Joni Mitchellové nebo Flory Purimové…. a také „civilní“ zpívání Carly Simonové a Carole Kingové. To jsou diametrálně odlišné barvy hlasů, způsoby práce s hlasem a hlasové interpretace, takže nemám problém akceptovat i něco docela jiného.
Janis Joplinová mi připadala jako hudební úkaz, stejně významný jako Louis Armstrong, Yma Sumacová, Jimi Hendrix, Miles Davis, Muddy Waters nebo John McLaughlin… Ucítil jsem už tehdy zvláštní vibrace, které mě i k jejím dalším deskám přitahovaly.

MOVE OVER – úvodem se nám přihlásí úderné bicí nástroje a vzápětí ostrá elektrická kytara v unisonu s baskytarou a s pořádně přiostřeným hlasem, který vás odzbrojuje s dalšími takty a už jsou tu také akcenty hammondek a klavíru. Rytmika šlape jako čerpadlo, přesně a hutně a kytarista John Till vystaví výtečné rockové sólo – mrštné, zpěvné, technicky bezchybné a naprosto kolidující s atmosférou celé skladby. Skladba je hnána vpřed s patřičnou energií a emocionálním zpěvám, až do závěrečného opakujícího se tématu. Výtečný úvod po všech stránkách…..

CRY BABY – a zpomalíme. Janis se mocně rozezpívá, aby vyjádřil pocity plačící bytosti a celá skladba se náhle zklidní a zvolna odplývá vpřed, až opět do emocionálního refrénu a tak se schéma opakuje dál. Dynamicky velmi dobře vypreparované a účinné na poslech. Celá kapela hraje na plný plyn a dokáže se citlivě přizpůsobit jejímu hlasu a vyznání.

A WOMAN LEFT LONELY – dumavé klavírní akordy a hlas zpěvačky zní melancholicky a svištivý zvuk hammondek a přesně kráčející rytmiky zvolna odvíjí další téma. Janis se rozezpívá v naříkavém a emocionálním pocitu ženy, která po špatné zkušenosti ve vztahu sama odchází a nechce prožít stresující rozchod. Ken Pearson ozdobí píseň v mezihře tklivý sólem na varhany. Velmi niterné a ryzí…

HALF MOON – rytmus se rozběhne vpřed v rychlém tempu. Kombinace klavíru a hammondek má krásnou vzájemnou shodu s dusavou baskytarou a zemitými bicími nástroji. A je zde opět John Till se sólem na elektrickou kytaru, velmi přesně a suverénně sází tóny s přiostřeným rejstříkem a také zde velmi účinně pracují percussion. Janis facinuje svými hlasovými odstíny od šeplavých tónů, až po hlasitě křičené až na kost obnažené emoce

BURIED ALIVE IN THE BLUES – kapela Full Tilt Boogie zde nabízí výtečnou instrumentální skladbu. Hutnou, dynamickou a nadupanou po všech stránkách. Prostor zde dostanou výteční hudebníci – klavírista Richard Bell, varhaník Ken Pearson, stejně jako kytarista John Till podporování razancí rytmiky. Výtečné a strhující. Dokážu si představit, jak se dokázali odvázat na živých vystoupeních. Plnokrevné a jedinečné…

MY BABY – další výtečný příspěvek. Blues jako zvon…. A cítím to nejen v instrumentaci, ale zejména v ohýbaných tónech zpěvaččina rozezpívávaného hlasu a když se k němu přidá sbor, vytváří téměř gospelovou atmosféru. Přesvědčuje, že její uchopení tématu má velmi široký záběr a že svoje emoce vkládá do skladba intuitivním, ale přesto velmi citlivým způsobem bez jakéhokoliv usměrňování zvenčí. Ve skladbě se člověk prostě najde a může ji poslouchat dne s, stejně jako za dvacet let…..

ME AND BOBBY McGEE – tuhle skladbu si vypůjčila Janis Joplinová z repertoáru countryového zpěváka a herce Krise Kristoffersona. Není to čisté country, ale jeho základy zde cítím, třebaže je skladba přearanžována a vstupují do ní poměrně výrazné hammondky, je to klasická písnička. Ona z ní však dokáže vytvořit jiný útvar a získat pro tento typu hudby i rockery, kteří normální country většinou nesnášejí. Náladové pohrávání si s melodií postupně získává novou energii a varhany a klavír rozehrávají za útočného nájezdu bicích celou skladbu vypreparovat a doplnit i sólo na elektrickou kytaru až po zásadní závěr…

MERCEDES BENZ – tak tohle je unikát a asi už zůstane. Janis sedící u stolu plácá dlaní o desku a je ve skladbě jenom sama pro sebe. Její hlas dře jako smirkový papír a zadírá se pod kůži jako tříska, ale dokáže i svým způsobem pohladit a navnadit. Včetně jejího srdečného zachechtání v závěru…. Dodat víc se ani nedá.

TRUST ME – komplexní skladba, vytvářející z pozadí nostalgické nálady, včetně klouzavých kytarových tónů a zásadních akcentů baskytary, klavíru, varhan a bicích nástrojů. Krásně pohrávání si s drobnostmi a tónovými barvami, do kterého neustále útočí hlas jako břitva. Zůstanete pořezáni, ale z vašich ran nepoteče krev. Ten hlas ve vás už zůstane a už ho asi navždy rozeznáte mezi ostatními…

GET IT WHILE YOU CAN – závěrečná skladba alba přináší klavírní úvod ve zpomaleném tempu, přesto se tady krásně tlačí na dynamiku a jednotlivé detaily jsou nádherně akcentovány. Tillova kytara se zase blýskne ústrojným sólem. Skladba vrcholí a Janis tlačí na hlasivky, jakoby chtěla vyzpívat svou duši a položit vám ji do dlaní. Strhující hudební zpověď…


Big Brother And The Holding Company byla vynikající kapela, ale Janis v ní byla součástí celku a hudba a zpěv byly v rovině, ale drsnost a razance byla zásadně v prvním plánu, Kozmic Blues Band díky přidaným dechům zněl trochu akademicky, třebaže soulověji, ale teprve kapela Full Tilt Boogie, doprovázející zpěvačku na tomto albu se dostává do polohy výtečných doprovazečů, ale přesto Janis Joplinovou nepřebíjejí syrovým neučesaným soundem…. Tím ovšem nechci říct, že by bylo něco špatně, je to jen pocit vyváženosti, který mě přiměl k podobnému zamyšlení…
Janis Joplinová je zkrátka pro mě zpěvačka, kterou oslovuji důvěrně Janis, nebo žoviálně „Joplinka“ a patří nějakým způsobem do mého hudebního světa. Navíc je součástí woodstockovské generace a k těm se hrdě hlásím i já….
Album Pearl je komplexní produkt po všech stránkách a je mi líto, že byl poslední. Její odchod z tohoto světa byl předčasný jako v případě lidí, kteří žijí na plný plyn. Ostatně známý je i její citát: „Lépe deset let intenzivně žít, než do osmdesáti pomalu umírat u televize“….
Dávám plný počet hvězdiček!