Joplin, Janis - Pearl (1971)

08.02.2016 Martin H | #

Když 4. října 1970 bylo nalezeno mrtvé tělo největší zpěvačky květinové éry, byl to šok. Vždyť před dvěma týdny zemřel kytarista Jimi Hendrix a nyní odešla za lepším v oněch magických sedmadvaceti letech i Janis Joplin. Hudební svět přišel takřka v jednom okamžiku o své dvě nejzářivější hvězdy a pro mnohé to byl důkaz, že šedesátá léta skutečně a neodvratně skončila. Naštěstí jak po Hendrixovi, tak i po Janis zůstala studiová alba a živé nahrávky, které dokazují v plné šíři míru jejích talentu.

Zpěvačka těsně před smrtí pracovala na svém čtvrtém studiovém albu. To vyšlo v lednu 1971 a bylo nazváno velice jednoduše, ale výstižně – Pearl. Janis sama cítila, že nový materiál bude výjimečný a k nahrávání přistupovala jako k nové etapě ve svém hudebním vývoji. Obklopila se novými hudebníky tvořícími skupinu Full Tilt Boogie a společně nahráli písně, z nichž mnohé patří k těm nejsilnějším z celé její tvorby. Zatímco z předchozích desek může mít posluchač mnohdy vtíravý pocit, že zpěvačka je tlačena do poloh, které jí vždy nemusí být úplně vlastní, na posmrtném albu vše plyne naprosto přirozeně, hlas se stává součástí skupiny a jednotlivé hudební nástroje se jej nesnaží přesvědčovat o své nadřazenosti. Dravé momenty se elegantně střídají s něžnými, tklivě procítěnými tóny, při nichž nelze jinak, než si tichounce opakovat, jaká je to krása. Tady se blues střetává s dalším ryze americkým žánrem, s country, aby splynuly v naprosto nový a unikátní styl, který bohužel nebylo dopřáno zpěvačce již dále rozvinout. Nejslyšitelnějším představitelem výše řečeného je píseň Me & Bobby McGee, skladba, jejíž countryový základ je posunut až někam k rockové ostrosti a břitkosti. A pokud chcete píseň, v níž se zpěvačka citově obnaží na úplnou dřeň, poslechněte si nádhernou baladu Cry Baby. Někdy mám dojem, že Janis sedí přímo vedle mě a snaží se vyzpívat ze všech strastí a bolestí, které se v jejím krátkém a intenzivním životě nastřádaly. Ale takových písní vycházejících z bluesového základu je na albu víc, například My Baby nebo Get It While You Can. Největší parádou je však a cappella zpívaná drobnůstka Mercedes Benz, při níž se zpěvačka jednoduše doprovází plácáním dlaní o stůl. Důkaz absolutního hlasového mistrovství, z něhož mi chvílemi běhá mráz po zádech.

Je škoda, že různé jiné závislosti u Janis Joplin zvítězily nad závislostí na hudbě. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jakým směrem se bude její hudební kariéra ubírat dále, zda bude opět zářit, nebo zapadne, jako mnozí vzešlí z hudebního podhoubí šedesátých let. A možná je dobře, že to nevíme, protože takhle Janis zůstává v srdcích fanoušků jediná a věčná.

reagovat

Jardo @ 11.02.2016 19:28:50
Naozaj perla. Niekto možno tvrdí, že Janis je považovaná ze legendárnu hlavne preto, lebo odišla predčasne, no treba povedať, že ešte počas jej života sa o nej hovorilo v superlatívoch. Napríklad Tom Jones ju už vtedy nazval legendárnou, ako možno počuť v priloženom linku, kde Janis spieva naživo Little girl blue - jednu z mojich najobľúbenejších skladieb vôbec.

Tu je link... >> odkaz

(len neviem, či sa dá priamo prekliknúť odtiaľ - zo "stĺpčeka vľavo" z posledných reakcií - "kde to vře" /skopírovať sa samozrejme dá/, preto je lepšie "vojsť" do samotného albumu a tam by to už malo byť zobrazené, ako odkaz na kliknutie/

Martin H @ 11.02.2016 13:21:26
Jardo, dík za odkaz. Little Girl Blue je i má oblíbená píseň.

27.04.2015 Akana | #

Jako by tušila, že jí nebude dáno příliš dlouho obcovat s hudební Múzou, které se tak bezvýhradně odevzdala, ždímala Janis Joplin do svých písniček emoce se sebevražednou zarputilostí. Do každého tónu, který jí vyšel z hrdla, se pokládala úplně celá, s maximálním nasazením, až to možná někdy bylo lehce přes čáru. Tohle ale nikdy neřešila, nechala se vést jen svými hudebními instinkty, a ty jí, na rozdíl od tělesné schránky nikdy nezradily. Vydání své třetí studiové nahrávky se už nedočkala, ale jejím prostřednictvím nám aspoň dala více než důstojné sbohem.

Na albu Pearl jí doprovází opět jiná muzikantská parta, a i když nejde o žádné narychlo sehnané studiové žoldnéře (s Janis absolvovali legendární „vlakové“ turné Festival Express), jejich profesionálně dokonalé výkony jsou přece jen malinko odtažitější, než jak tomu bývalo u méně učesaných, ale zato živelnějších Big Brother and the Holding Company. Na Janisiny strhující výtrysky vášní, které dnešní r'n'b hvězdičky vesměs jen předstírají, to ale nemá sebemenší vliv, jak dokazuje třeba v srdceryvné baladě A Woman Left Lonely nebo v rozjeté Half Moon.

Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc, než „jen“ jako zpěvačka. V Kristoffersonově Me and Bobby McGee se sama chopila kytary a z malého výletu do světa country music vykřesala nezapomenutelný, uvolněný a přesto procítěný trhák. Nadupanou úvodní Move Over pak dokonce napsala sama, stejně jako a capella interpretovanou Mercedes Benz (s tou jí ovšem vypomohli Bob Neuwirth a beatnický básník Michael McClure). To je zdánlivě nezávazný popěvek, ale právě tady, když slyšíme její hlas zcela obnažený, podkreslený jen dupáním, máme všechno to krásné i tragické, co do svého zpěvu dávala, jako na talíři a chlupy se ježí při každé frázi.

Tyhle písně jsou pro mě klíčovými body alba, i když Janis pochopitelně exceluje i v těch ostatních. Cry Baby a My Baby s hymnickými refrény i naléhavé soulové ploužáky A Woman Left Lonely, Trust Me a Get It While You Can, Janis je pokaždé všude plno a nezbývá, než zalitovat, že do svižné instrumentálky Buried Alive in the Blues už svůj part dozpívat nestačila. Čtyři studiové desky a hrstka živáků, které nám po Janis Joplin zůstaly, není mnoho. Ale buďme rádi i za to, nic na nich neošidila. Ani to neuměla.
reagovat

PaloM @ 27.04.2015 14:50:06
Akana, je fajn, že pripomínaš perly rocku a Pearl taká rozhodne je. Už som sa vyjadril pod recenziou Petra Gratiasa. Janis má veľmi zdatnú pokračovateľku, ktorá si tiež svoje prežila, ale momentálne žije šťastne. A skladá, spieva a hrá o dušu. Beth Hart.

Akana @ 28.04.2015 08:01:19
K Beth Hart jsem se zatím nedostal, ale vím o ní a mám jí v hledáčku (jenže tam toho mám, ach jo...). Z těch pokračovatelek bych připomněl taky Joan Osborne. Ta se s léty dostala hlasem do takové uhlazenější polohy, ale na její nejslavnější desce Relish je úchvatná, tam jí to v hlase ještě krásně rajcovně škrábe. A přiznám se - úctu k modlám stranou - její zpěv z tohoto období mi jde pod kůži ještě hlouběji než ten Janisin.

hejkal @ 28.04.2015 08:08:35
To mne Beth zasa veľmi nesadla. Z "Joplinoviek" mám najradšej Maggie Bell. Joan Osbourne mala taký ten hit What if God was one of us? To ma svojho času pozitívne naladilo, keby bol pop takýto, aj by som občas mohol zapnúť rádio.

Akana @ 28.04.2015 09:38:58
Jasně, One of Us se v rádiích hrávalo horem dolem, ale pro to album není nejtypičtější. Jsou tam lepší a syrovější věci. St.Teresa, Right Hand Man, Spider Web, dylanovská předělávka Man in the Long Black Coat a další.

Jardo @ 28.04.2015 14:37:47
Pearl je fakt perla. Ku podivu som si k nej hľadal cestu dlhšie. Predchádzajúce dve štúdiovky ma chytili hneď, ale táto až neskôr.

K tým "Joplinovkám": Stone The Crows mám v obľube a Maggie Bell má na tom výrazný podiel. Môj najobľúbenejší album, inšpirovaný legendárnou Janis, je prvotina Mama Lion (aj preto som tu nahodil ich profil). Lynn Carey je tam úplne fantastická. Pokojne vyskúšajte.

Jardo @ 28.04.2015 14:46:35
...tá posledná veta recenzie je veľavravná.

01.07.2013 tykeww | #

Janis Joplin bych se nebál označit za nejlepší (nejen bluesovou) zpěvačku vůbec a Pearl za její nejlepší album. Poměrně mne překvapilo, že je tu zatím jen jedna recenze (i když je skvělá, jak jinak, když autorem není nikdo jiný než Petr Gratias). Deska vyšla až po ukončení zpěvaččina ne zrovna šťastného života, pět měsíců poté, co byla nalezena s množstvím nekvalitního heroinu pod kůží. V ten samý den, kdy zemřela, měla nazpívat vokál k dnes poněkud nešťastně znějící instrumentálce - Burried Alive in the Blues.

Kapela Full Tilt Boogie Band, kterou vedl kytarista John Till, bylo velmi schopné instrumentální těleso, kde se nacházeli dva hráči na klávesové nástroje (klavírista Richard Bell a organista Ken Pearson). Podle mě s ní zpěvačka našla vzácnou symbiózu - ani kapela, ani Janis nevyčnívaly významně dopředu nad druhé. Skupina dostávala na mnoha místech dostačující možnost k hráčskému sebevyjádření a skvěle podporovala i svou sólistku.

Hned titulní Move Over je bomba. Šlapající rytmika, organ i klavír, Janis se svým nezaměnitelným hlasem a Till s památným sólem. Lepší úvod si ani nelze představit.

Cry Baby, to je už klasika s neskutečným hlasovým výkonem, na kterém se tak trochu chce přiživit nová „hvězda“ ze Superstar Sabina Křováková (alespoň mi to tak připadá, ale to její popíkové frázování… Radši si to ani nepouštějte). Ve skladbě jsou nádherné gradace i hudební sehrání, které co nejvíce podporuje vokál Joplinové.

A Woman Left Lonely nastupuje na neskutečně jemnou platformu. Připadá mi, že Janis Joplin nám až na dřeň odhaluje svou duši, to není žádná vykonstruovaná písnička „o skutečných pocitech“, které můžeme slyšet pořád. Pomalá, důrazná rytmika a organ (nevím - Hammondky to asi nejsou?) ve výši. Neskutečné, to nelze chápat. Až je mi líto, že je konec.

Teď ovšem Half Moon, to je „veselejší“ flák, kde udivuje hlavně neskutečná souhra. Blues, soul, r’n’b? Lepší neškatulkovat a užívat si tu úžasnou jízdu, mimo jiné také úžasné propojení klavíru a organu.

No jo, máme tu již zmíněné Burried Alive in the Blues. Truchlivé, stačilo, aby Janis zemřela o den později a mohlo to vypadat úplně jinak. Skladba je zaplněná všemožnými vyhrávkami ať už kláves nebo Tillovy kytary, samozřejmě se skvělou rytmikou, ale ten vokál, ten tu tak chybí, tak strašně chybí. A teď tím nemyslím jenom v písni, ten vokál tady chybí stále.

My Baby, to je skoro až gospel. Těžko uvěřit, že byla Joplin bílá (a nemyslím to pochopitelně nijak rasisticky). Vícehlasy fungují výborně, stejně jako doprovod klavíru.

Me and Bobby McGee je skvěle sednoucí, původně countryová písnička. Ta country atmosféra je tu ze začátku opravdu cítit, částečně i kvůli kytaře, pak se ovšem přidává i typická rytmika a slyšet je i organ. Po zklidnění se skladba náhle rozjíždí a skvělé je i sólo na klavír podporováno organem. Taková kombinace je opravdu působivá.

Mercedes Benz, to je klasický skoro hit. Kapela je pryč, jen Janis zpívá vroucně za jednoduchého rytmického doprovodu. Jestli je možné nahlédnout Janis do duše, tak prostřednictvím této skladby. Je to tak niterní, až z toho mrazí, a přitom zpívá ne nijak emotivní text -

Oh lord, won’t you buy me Mercedes Benz?
My friends all drive Porsches, I must make amends
Worked hard all my lifetime, no help from my friends
so lord, won’t you buy me Mercedes Benz?

čili česky:
Ó Bože, nekoupíš mi Mercedes Benz?
Všichni mí přátelé řídí Porsche, musím to napravit
Pracovala jsem celý život bez pomoci od přátel
Tak Bože, nekoupíš mi Mercedes Benz?

Mimochodem, je to dost zvláštní ironie osudu, ale napadlo mě: Janis má skladbu samu pro sebe, tak aby to bylo "spravedlivé", kapela má instrumentálku BAITB… Asi nesmysl, ale třeba na tom něco bude. No nechme rozboru věcí mezi nebem a zemí a pojďme na

Trust Me - opět pomalejší skladba, na albu trošku průměrná, což ale i tak znamená nadprůměr. Sloka mi upřímně zní jako z nějakého béčkového romantického filmu, za což ovšem Joplin nemůže, ta ze sebe vydává maximum.

A máme tu poslední skladbu - Get It While You Can, čili Ber, dokud můžeš. Prý se tak bude jmenovat životopisný film o Janis. Skladba se povedla, sloka je podobného typu jako předchozí píseň, refrén je však krásně vyostřený a vygradovaný, stejně jako Tillovo sólo, každopádně důstojný závěr skvělého alba.


Abych to shrnul - byl by hřích nedat pět hvězdiček.

A ještě bych poprosil upravit obsazení:

• Janis Joplin – vocals, guitar on "Me and Bobby McGee"
• Richard Bell – piano
• Ken Pearson – organ
• John Till – electric guitar
• Brad Campbell – bass guitar
• Clark Pierson – drums


+

• Bobby Womack – acoustic guitar on "Trust Me"
• Bobbye Hall – conga, percussion
• Phil Badella, John Cooke, Vince Mitchell – backing vocals
• Sandra Crouch – tambourine
• Robert Honablue - engineer

reagovat

zdenek2512 @ 01.07.2013 17:27:29
Ahoj Michale, opet kvalitni recenze. O Janis mi v 71 kdyz jsem si koupil magnetofon vypravel kamarad z Prahy, ze nejaky jeho znamy dostal z USA kazetu prave s touhle deskou a Mercedes Benz je skladba skladeb. Mel pravdu, album jsem si nahral a kdyz jsem si to doma pustil pres radio na plny vykon 4 W magnetofonu tak mi tata rika ta musi bej ozrala. Mozna mel pravdu:-). Pto me taky za pet hvezd

tykeww @ 01.07.2013 17:37:59
Zdeňku děkuji. Ožralá možná byla, možná byla spíš na něčem tvrdším, ale kdo v USA tehdy nebyl :D I tak byla ale úžasná. Není nijak hezká, ale jeden čas jsem byl do ní skoro úplně zamilovanej ;-)

zdenek2512 @ 01.07.2013 17:55:01
Abych Ti pravdu rekl tak v te dobe taky. Manzelka mi rikala tobe se libi takovy zensky ( Patti, Janis, Siouxsie atd) , ale doma bys je nechtel. :-). Nevim jestli mas Supraphonske vydani Greatest Hits tam je priloha a tam se pise, ze kdyz ukazali fotku Big Brother nejakemu komisari tak rekl, ze hudba dobry, ale ten Janis vypada dost undergroundove. Ja od ni miluji Ball and Chain hlavne v provedeni na festivalu v Monterey :-). V Melodii napsal Jiri Cerny " nez ji sklatila whisky a drogy stacila natocit sest vynikajicich LP desek.

Mohyla @ 01.07.2013 17:57:08
Tykwička, obsadenie doplnené. Nabudúce daj požiadavku na úpravu do vlákna - Prosím o opravu!
Recenzia je pekná, Joplinku mám tiež rád!

tykeww @ 01.07.2013 18:50:54
Zdeňku, s těmi ženskými máš pravdu, Patti i Siouxsie mají taky něco do sebe :-) Supraphonskou bestofku doma máme, ale nikdy jsem si ji důkladně neprohlížel, ale na obalu je Janis na motorce a v brýlích, nemýlím-li se?

Mohylo, budu si to pamatovat, a děkuji.

zdenek2512 @ 01.07.2013 18:59:28
To je v textu te prilohy k albu ja ti to zitra poslu naskenovany. Videl jsi to video z Monterey tam je Janis kouzelna pleteny kalhoty a pantofle na podpatku a zpiva Ball and Chain pro me uzasne :-)

tykeww @ 01.07.2013 19:08:24
Posílat to nemusíš, jak říkám, já to doma mám. Video jsem neviděl, no musím se na něj podívat :-) Viděl jsem spíš televizní výstupy jako třeba Move Over nebo Maybe.

tykeww @ 01.07.2013 19:20:11
Zrovna koukám na to Ball and Chain a znova si uvědomuji, jak byla Janis Joplin úžasná. Potom je taky hezký záznam z nahrávání Summertime, jestli neznáš: >> odkaz

Petr Gerneš @ 02.07.2013 08:12:31
Hm, Michale, fakt dobrá recenze! Úplně to album vystihla.

tykeww @ 02.07.2013 10:51:45
Petře, moc děkuji.

Petr Gerneš @ 02.07.2013 11:03:00
Za toho Michala?:-)

tykeww @ 02.07.2013 11:22:51
Tak to taky :-) Přirozeně za pochvalu recenze ;-)

peelie @ 02.07.2013 13:27:03
Slovenský DJ Fero Hora o Janis kedysi napísal v úvode svojho článku:" Typická Janis, široké stehná a fľaša whisky v ruke.

Petr Gerneš @ 02.07.2013 14:19:36
Neměl nějakou zrakovou vadu?

tykeww @ 02.07.2013 14:46:31
Taky si říkám. Janis byla svého času dost hubená a tlustá stehna? Kde?

Petr Gerneš @ 02.07.2013 15:40:27
Že by tohle bylo vysvětlení? >> odkaz

Petr Gerneš @ 02.07.2013 15:42:29
Nehledejte v tom ale nic zlého!

tykeww @ 02.07.2013 16:00:59
Ten člověk vypadá dost... Ehm :-) To jméno ale slyším prvně, nebudu soudit.

peelie @ 02.07.2013 16:15:07
Tak prehnal to, ale je to clovek,ktory vie o hudbe tolko ako my dohromady.

Mohyla @ 02.07.2013 16:28:33
Petr Gerneš, Michal Tykwička, nenechajte sa oklamať, výzor niekedy klame! :-)

>> odkaz

tykeww @ 02.07.2013 17:10:01
No jo, tuhle fotku znám. Ale stejně - viděl jsem mnohem širší ;-) Ale to je snad jedno, má smysl na serveru o muzice rozebírat šířku něčích stehen?

Mohyla @ 02.07.2013 17:30:12
tykew, ja som nemyslel na stehná, ale na Fera Horu, priekopníka diskoték na Slvensku, rozhlasového redaktora, publicistu a renomovaného odborníka na "našu oldies" muziku.

Petr Gerneš @ 02.07.2013 18:36:41
Našu Janis nikdo urážet nebude!:-)

tykeww @ 02.07.2013 18:43:50
Asi tak ;-) Opravdu nevím, o tom člověku jsem dnes opravdu slyšel prvně, ale věřím, že hloupý není a že se v hudbě vyzná.

29.05.2011 Petr Gratias | #

Janis Joplinovou jsem objevil právě tímto albem, které jsem se rozhodl recenzovat. Popravdě řečeno mě překvapilo, že si ji dosud na Progboardu nikdo „nevšiml“. Být v takovém případě první si považuji za jistou čest.
Bylo to před Vánoci 1972, kdy k nám Supraphon dovezl desky firmy Dum Dum India. Vzpomínám na CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL: Cosmos Factory a Pendulum, ELTONA JOHNA: Madman Across The Water, RAVIHO SHANKARA: Raga Parameshwari, JEFFERSON AIRPLANE: Bark, GEORGE HARRISON: The Concert For Bangla-Desh, DEEP PURPLE: In Rock, SANTANA: 3rd Santana (které jsme říkali podle úvodní skladby Batuka)…. a album Pearl. Desky praskaly, hučely, o nějakých rozlišeních basů, středů a výšek se nám mohlo jenom zdát… ale byly ty elpíčka ze Západu (vlastně z orientu, z Indie) a tak nám nezbylo, než tohle akceptovat, než jsme se probojovali ke kvalitním originálům….
Její hlas mě okamžitě uhranul už od první skladby. Dosud jsem žádnou ženu takto zpívat neslyšel. Ella Fitzgeraldová byla Afroameričanka, stejně jako Bessie Smithová, nebo Billie Holidayová, anebo věkově nejmladší Aretha Franklinová, ale bělošku takhle slyšet zpívat bylo něco mimořádného. Nebylo to nějaké pouhé „krákorání“, jak by se mohlo někomu méně zasvěcenému zdát, byl to hlas z nitra, z duše, který leccos naznačoval a hlavně odmítal zpívat podle nějakých standardně přijatelných modelů. Na druhé straně se mi ale líbí i hlasy Annie Haslamové, Jane Relfové, Patty Buyukasové, Elkie Brooksové, Christine Perfectové, Maddy Priorové, Lisy Gerrardové, Joni Mitchellové nebo Flory Purimové…. a také „civilní“ zpívání Carly Simonové a Carole Kingové. To jsou diametrálně odlišné barvy hlasů, způsoby práce s hlasem a hlasové interpretace, takže nemám problém akceptovat i něco docela jiného.
Janis Joplinová mi připadala jako hudební úkaz, stejně významný jako Louis Armstrong, Yma Sumacová, Jimi Hendrix, Miles Davis, Muddy Waters nebo John McLaughlin… Ucítil jsem už tehdy zvláštní vibrace, které mě i k jejím dalším deskám přitahovaly.

MOVE OVER – úvodem se nám přihlásí úderné bicí nástroje a vzápětí ostrá elektrická kytara v unisonu s baskytarou a s pořádně přiostřeným hlasem, který vás odzbrojuje s dalšími takty a už jsou tu také akcenty hammondek a klavíru. Rytmika šlape jako čerpadlo, přesně a hutně a kytarista John Till vystaví výtečné rockové sólo – mrštné, zpěvné, technicky bezchybné a naprosto kolidující s atmosférou celé skladby. Skladba je hnána vpřed s patřičnou energií a emocionálním zpěvám, až do závěrečného opakujícího se tématu. Výtečný úvod po všech stránkách…..

CRY BABY – a zpomalíme. Janis se mocně rozezpívá, aby vyjádřil pocity plačící bytosti a celá skladba se náhle zklidní a zvolna odplývá vpřed, až opět do emocionálního refrénu a tak se schéma opakuje dál. Dynamicky velmi dobře vypreparované a účinné na poslech. Celá kapela hraje na plný plyn a dokáže se citlivě přizpůsobit jejímu hlasu a vyznání.

A WOMAN LEFT LONELY – dumavé klavírní akordy a hlas zpěvačky zní melancholicky a svištivý zvuk hammondek a přesně kráčející rytmiky zvolna odvíjí další téma. Janis se rozezpívá v naříkavém a emocionálním pocitu ženy, která po špatné zkušenosti ve vztahu sama odchází a nechce prožít stresující rozchod. Ken Pearson ozdobí píseň v mezihře tklivý sólem na varhany. Velmi niterné a ryzí…

HALF MOON – rytmus se rozběhne vpřed v rychlém tempu. Kombinace klavíru a hammondek má krásnou vzájemnou shodu s dusavou baskytarou a zemitými bicími nástroji. A je zde opět John Till se sólem na elektrickou kytaru, velmi přesně a suverénně sází tóny s přiostřeným rejstříkem a také zde velmi účinně pracují percussion. Janis facinuje svými hlasovými odstíny od šeplavých tónů, až po hlasitě křičené až na kost obnažené emoce

BURIED ALIVE IN THE BLUES – kapela Full Tilt Boogie zde nabízí výtečnou instrumentální skladbu. Hutnou, dynamickou a nadupanou po všech stránkách. Prostor zde dostanou výteční hudebníci – klavírista Richard Bell, varhaník Ken Pearson, stejně jako kytarista John Till podporování razancí rytmiky. Výtečné a strhující. Dokážu si představit, jak se dokázali odvázat na živých vystoupeních. Plnokrevné a jedinečné…

MY BABY – další výtečný příspěvek. Blues jako zvon…. A cítím to nejen v instrumentaci, ale zejména v ohýbaných tónech zpěvaččina rozezpívávaného hlasu a když se k němu přidá sbor, vytváří téměř gospelovou atmosféru. Přesvědčuje, že její uchopení tématu má velmi široký záběr a že svoje emoce vkládá do skladba intuitivním, ale přesto velmi citlivým způsobem bez jakéhokoliv usměrňování zvenčí. Ve skladbě se člověk prostě najde a může ji poslouchat dne s, stejně jako za dvacet let…..

ME AND BOBBY McGEE – tuhle skladbu si vypůjčila Janis Joplinová z repertoáru countryového zpěváka a herce Krise Kristoffersona. Není to čisté country, ale jeho základy zde cítím, třebaže je skladba přearanžována a vstupují do ní poměrně výrazné hammondky, je to klasická písnička. Ona z ní však dokáže vytvořit jiný útvar a získat pro tento typu hudby i rockery, kteří normální country většinou nesnášejí. Náladové pohrávání si s melodií postupně získává novou energii a varhany a klavír rozehrávají za útočného nájezdu bicích celou skladbu vypreparovat a doplnit i sólo na elektrickou kytaru až po zásadní závěr…

MERCEDES BENZ – tak tohle je unikát a asi už zůstane. Janis sedící u stolu plácá dlaní o desku a je ve skladbě jenom sama pro sebe. Její hlas dře jako smirkový papír a zadírá se pod kůži jako tříska, ale dokáže i svým způsobem pohladit a navnadit. Včetně jejího srdečného zachechtání v závěru…. Dodat víc se ani nedá.

TRUST ME – komplexní skladba, vytvářející z pozadí nostalgické nálady, včetně klouzavých kytarových tónů a zásadních akcentů baskytary, klavíru, varhan a bicích nástrojů. Krásně pohrávání si s drobnostmi a tónovými barvami, do kterého neustále útočí hlas jako břitva. Zůstanete pořezáni, ale z vašich ran nepoteče krev. Ten hlas ve vás už zůstane a už ho asi navždy rozeznáte mezi ostatními…

GET IT WHILE YOU CAN – závěrečná skladba alba přináší klavírní úvod ve zpomaleném tempu, přesto se tady krásně tlačí na dynamiku a jednotlivé detaily jsou nádherně akcentovány. Tillova kytara se zase blýskne ústrojným sólem. Skladba vrcholí a Janis tlačí na hlasivky, jakoby chtěla vyzpívat svou duši a položit vám ji do dlaní. Strhující hudební zpověď…


Big Brother And The Holding Company byla vynikající kapela, ale Janis v ní byla součástí celku a hudba a zpěv byly v rovině, ale drsnost a razance byla zásadně v prvním plánu, Kozmic Blues Band díky přidaným dechům zněl trochu akademicky, třebaže soulověji, ale teprve kapela Full Tilt Boogie, doprovázející zpěvačku na tomto albu se dostává do polohy výtečných doprovazečů, ale přesto Janis Joplinovou nepřebíjejí syrovým neučesaným soundem…. Tím ovšem nechci říct, že by bylo něco špatně, je to jen pocit vyváženosti, který mě přiměl k podobnému zamyšlení…
Janis Joplinová je zkrátka pro mě zpěvačka, kterou oslovuji důvěrně Janis, nebo žoviálně „Joplinka“ a patří nějakým způsobem do mého hudebního světa. Navíc je součástí woodstockovské generace a k těm se hrdě hlásím i já….
Album Pearl je komplexní produkt po všech stránkách a je mi líto, že byl poslední. Její odchod z tohoto světa byl předčasný jako v případě lidí, kteří žijí na plný plyn. Ostatně známý je i její citát: „Lépe deset let intenzivně žít, než do osmdesáti pomalu umírat u televize“….
Dávám plný počet hvězdiček!





reagovat

PaloM @ 10.05.2012 20:00:17
Joplinka je jedna z osudových žien, čo ma fiktívne sprevádzajú životom. Vždy pri jej speve prevládajú vo mne dva pocity: absolútny vrchol rockového umenia a tragika jej neuveriteľného konca vo veku 27 rokov.

Napísal si to skvelo, presne tak to i ja cítim.
Aby nezostalo len pri všeobecných frázach, pridám dva postrehy nad cover verziami.

Move Over som počul najskôr od Slade, keď LP Slayed ? bola pre nás zasranov v prvom ročníku na strednej posvätný predmet, symbol rebélie voči starým >> odkaz Ešte aj dnes ma táto platňa celkom baví.
Tu je live verzia a je to paráda
Slade - Move Over Baby >> odkaz

A tu Janis originál...
Janis Joplin - Move Over lyrics >> odkaz
.. a tu v Kanade pár mesiacov pred jej koncom >> odkaz

No a druhá spomienka je úsmevná, lebo Mercedes Benz som počul naživo v podaní zženštilého vokálu Mira Žbirku (cca 1976-7 ?). Bolo to čisto náhodou, keď sme sa na internáte v Bratislave dozvedeli, že pri Dunaji PKO bude vystupovať zadarmo akási Marika Gombitová s Modusom. Marika neznáma, tá ma fakt dostala na prvé počutie. No Miro a cover Mercedesu, ten to zaklincoval :-)

Otikk @ 02.04.2021 21:50:45
Dnes jsem z jedné z krabic při zakládání do regálů vyndal toto album. Janis je mojí láskou od doby, kdy jsem dostal někdy v roce 70. k přepisu jeden MG pásek s albem Cheap Thrills a byl jsem lapen. Pásek pokračoval Edgar Broughton Band ‎– Wasa Wasa, vražedná kombinace a další láska. Letos v lednu to bylo 50 let od vydání tohoto alba, i já jsem tenkrát koupil v Supraphonu, Dum Dum India. Do Chebu přišla jen dvě alba. Bylo to však již na vánoce 1971.Tenkrát to bylo jako zjevení. Novinka toho roku u nás, tak jako všechna ta jmenovaná alba, vše vydání 1970 - 71. A bylo jich ještě mnohem víc. V té době, jsem nevnímal kvalitu desek, byl jsem šťastný, že jsem je měl. Desku stále ještě z nostalgie mám, ale dnes jsem poslouchal jiné první vydání ve výborném stavu. Od Janis mohu vše, Pearl je vynikající album, ale raději mám tu divokou, nespoutanou s Big Brother.