Joplin, Janis / Pearl (1971)

Janis Joplin bych se nebál označit za nejlepší (nejen bluesovou) zpěvačku vůbec a Pearl za její nejlepší album. Poměrně mne překvapilo, že je tu zatím jen jedna recenze (i když je skvělá, jak jinak, když autorem není nikdo jiný než Petr Gratias). Deska vyšla až po ukončení zpěvaččina ne zrovna šťastného života, pět měsíců poté, co byla nalezena s množstvím nekvalitního heroinu pod kůží. V ten samý den, kdy zemřela, měla nazpívat vokál k dnes poněkud nešťastně znějící instrumentálce - Burried Alive in the Blues.

Kapela Full Tilt Boogie Band, kterou vedl kytarista John Till, bylo velmi schopné instrumentální těleso, kde se nacházeli dva hráči na klávesové nástroje (klavírista Richard Bell a organista Ken Pearson). Podle mě s ní zpěvačka našla vzácnou symbiózu - ani kapela, ani Janis nevyčnívaly významně dopředu nad druhé. Skupina dostávala na mnoha místech dostačující možnost k hráčskému sebevyjádření a skvěle podporovala i svou sólistku.

Hned titulní Move Over je bomba. Šlapající rytmika, organ i klavír, Janis se svým nezaměnitelným hlasem a Till s památným sólem. Lepší úvod si ani nelze představit.

Cry Baby, to je už klasika s neskutečným hlasovým výkonem, na kterém se tak trochu chce přiživit nová „hvězda“ ze Superstar Sabina Křováková (alespoň mi to tak připadá, ale to její popíkové frázování… Radši si to ani nepouštějte). Ve skladbě jsou nádherné gradace i hudební sehrání, které co nejvíce podporuje vokál Joplinové.

A Woman Left Lonely nastupuje na neskutečně jemnou platformu. Připadá mi, že Janis Joplin nám až na dřeň odhaluje svou duši, to není žádná vykonstruovaná písnička „o skutečných pocitech“, které můžeme slyšet pořád. Pomalá, důrazná rytmika a organ (nevím - Hammondky to asi nejsou?) ve výši. Neskutečné, to nelze chápat. Až je mi líto, že je konec.

Teď ovšem Half Moon, to je „veselejší“ flák, kde udivuje hlavně neskutečná souhra. Blues, soul, r’n’b? Lepší neškatulkovat a užívat si tu úžasnou jízdu, mimo jiné také úžasné propojení klavíru a organu.

No jo, máme tu již zmíněné Burried Alive in the Blues. Truchlivé, stačilo, aby Janis zemřela o den později a mohlo to vypadat úplně jinak. Skladba je zaplněná všemožnými vyhrávkami ať už kláves nebo Tillovy kytary, samozřejmě se skvělou rytmikou, ale ten vokál, ten tu tak chybí, tak strašně chybí. A teď tím nemyslím jenom v písni, ten vokál tady chybí stále.

My Baby, to je skoro až gospel. Těžko uvěřit, že byla Joplin bílá (a nemyslím to pochopitelně nijak rasisticky). Vícehlasy fungují výborně, stejně jako doprovod klavíru.

Me and Bobby McGee je skvěle sednoucí, původně countryová písnička. Ta country atmosféra je tu ze začátku opravdu cítit, částečně i kvůli kytaře, pak se ovšem přidává i typická rytmika a slyšet je i organ. Po zklidnění se skladba náhle rozjíždí a skvělé je i sólo na klavír podporováno organem. Taková kombinace je opravdu působivá.

Mercedes Benz, to je klasický skoro hit. Kapela je pryč, jen Janis zpívá vroucně za jednoduchého rytmického doprovodu. Jestli je možné nahlédnout Janis do duše, tak prostřednictvím této skladby. Je to tak niterní, až z toho mrazí, a přitom zpívá ne nijak emotivní text -

Oh lord, won’t you buy me Mercedes Benz?
My friends all drive Porsches, I must make amends
Worked hard all my lifetime, no help from my friends
so lord, won’t you buy me Mercedes Benz?

čili česky:
Ó Bože, nekoupíš mi Mercedes Benz?
Všichni mí přátelé řídí Porsche, musím to napravit
Pracovala jsem celý život bez pomoci od přátel
Tak Bože, nekoupíš mi Mercedes Benz?

Mimochodem, je to dost zvláštní ironie osudu, ale napadlo mě: Janis má skladbu samu pro sebe, tak aby to bylo "spravedlivé", kapela má instrumentálku BAITB… Asi nesmysl, ale třeba na tom něco bude. No nechme rozboru věcí mezi nebem a zemí a pojďme na

Trust Me - opět pomalejší skladba, na albu trošku průměrná, což ale i tak znamená nadprůměr. Sloka mi upřímně zní jako z nějakého béčkového romantického filmu, za což ovšem Joplin nemůže, ta ze sebe vydává maximum.

A máme tu poslední skladbu - Get It While You Can, čili Ber, dokud můžeš. Prý se tak bude jmenovat životopisný film o Janis. Skladba se povedla, sloka je podobného typu jako předchozí píseň, refrén je však krásně vyostřený a vygradovaný, stejně jako Tillovo sólo, každopádně důstojný závěr skvělého alba.


Abych to shrnul - byl by hřích nedat pět hvězdiček.

A ještě bych poprosil upravit obsazení:

• Janis Joplin – vocals, guitar on "Me and Bobby McGee"
• Richard Bell – piano
• Ken Pearson – organ
• John Till – electric guitar
• Brad Campbell – bass guitar
• Clark Pierson – drums


+

• Bobby Womack – acoustic guitar on "Trust Me"
• Bobbye Hall – conga, percussion
• Phil Badella, John Cooke, Vince Mitchell – backing vocals
• Sandra Crouch – tambourine
• Robert Honablue - engineer

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Pearl
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis