Reakce na recenzi:

Martin H - @ 08.02.2016

Když 4. října 1970 bylo nalezeno mrtvé tělo největší zpěvačky květinové éry, byl to šok. Vždyť před dvěma týdny zemřel kytarista Jimi Hendrix a nyní odešla za lepším v oněch magických sedmadvaceti letech i Janis Joplin. Hudební svět přišel takřka v jednom okamžiku o své dvě nejzářivější hvězdy a pro mnohé to byl důkaz, že šedesátá léta skutečně a neodvratně skončila. Naštěstí jak po Hendrixovi, tak i po Janis zůstala studiová alba a živé nahrávky, které dokazují v plné šíři míru jejích talentu.

Zpěvačka těsně před smrtí pracovala na svém čtvrtém studiovém albu. To vyšlo v lednu 1971 a bylo nazváno velice jednoduše, ale výstižně – Pearl. Janis sama cítila, že nový materiál bude výjimečný a k nahrávání přistupovala jako k nové etapě ve svém hudebním vývoji. Obklopila se novými hudebníky tvořícími skupinu Full Tilt Boogie a společně nahráli písně, z nichž mnohé patří k těm nejsilnějším z celé její tvorby. Zatímco z předchozích desek může mít posluchač mnohdy vtíravý pocit, že zpěvačka je tlačena do poloh, které jí vždy nemusí být úplně vlastní, na posmrtném albu vše plyne naprosto přirozeně, hlas se stává součástí skupiny a jednotlivé hudební nástroje se jej nesnaží přesvědčovat o své nadřazenosti. Dravé momenty se elegantně střídají s něžnými, tklivě procítěnými tóny, při nichž nelze jinak, než si tichounce opakovat, jaká je to krása. Tady se blues střetává s dalším ryze americkým žánrem, s country, aby splynuly v naprosto nový a unikátní styl, který bohužel nebylo dopřáno zpěvačce již dále rozvinout. Nejslyšitelnějším představitelem výše řečeného je píseň Me & Bobby McGee, skladba, jejíž countryový základ je posunut až někam k rockové ostrosti a břitkosti. A pokud chcete píseň, v níž se zpěvačka citově obnaží na úplnou dřeň, poslechněte si nádhernou baladu Cry Baby. Někdy mám dojem, že Janis sedí přímo vedle mě a snaží se vyzpívat ze všech strastí a bolestí, které se v jejím krátkém a intenzivním životě nastřádaly. Ale takových písní vycházejících z bluesového základu je na albu víc, například My Baby nebo Get It While You Can. Největší parádou je však a cappella zpívaná drobnůstka Mercedes Benz, při níž se zpěvačka jednoduše doprovází plácáním dlaní o stůl. Důkaz absolutního hlasového mistrovství, z něhož mi chvílemi běhá mráz po zádech.

Je škoda, že různé jiné závislosti u Janis Joplin zvítězily nad závislostí na hudbě. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jakým směrem se bude její hudební kariéra ubírat dále, zda bude opět zářit, nebo zapadne, jako mnozí vzešlí z hudebního podhoubí šedesátých let. A možná je dobře, že to nevíme, protože takhle Janis zůstává v srdcích fanoušků jediná a věčná.