Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 07.06.2014

Co napsat v krátkosti o albu, které bylo mnohými magazíny, kritiky i fanoušky označeno jako nejdůležitější deska 90. let? Když jsem se někdy v roce 1997, 98 na střední k Nirvaně dostal, měl jsem jako první živák "From the Muddy Banks..." a tomuto skvostu se dlouho vyhýbal. Po jeho získání jsem ale dostal zásah na solar, jako miliony přede mnou...

Úvodní skladba Smells Like Teen Spirit vlétla okřídlena do devadesátých let a bez jakéhokoli váhání zlikvidovala všechnu potencionální konkurenci. Wallaceho "kompromisní" zvuk oproti původním nahrávkám zde funguje dokonale, stejně jako již pověstná akordová figura a prostřídání napětí a vyvrcholení - v případě Nirvany by se možná mělo mluvit o explozi. Neuvěřitelně vše sedí dohromady, k tomu posměšný, ironizující text, strefující se do maloměšťácké a mainstreamové kultury. In Bloom je těžká sabbatovská řežba a na své si tu přišel jak basák Novoselic, jehož basové linky krásně rámují sloku, a hlavně všudypřítomný Dave Grohl... Come as You Are - svobodomyslné vyznání (i zde s Kurtovým oblíbeným motivem pistole v textu), postavené ovšem pro kapelu atypicky na ospalém, nervním basovém riffu, v němž ale nemáte přesto žádný problém vyčíst melodii - konec je pak rozleptaný, již elektrický motiv kytary. Breed je oproti tomu Nirvana otlučená až na omítku - jednoduchý, přímočarý riffový motiv, který vás rozhoupe od podlahy ke stropu dříve, než uplyne jedna minuta. Drsná, punková tvář Nirvany, nic víc není třeba dodávat... Lithium je relativně melodickou, přesto však silně nakopávající skladbou a dnes už, dá se říci klasikou. Black Sabbath jsou opět silně cítit pod slupkou... Polly nás znovu vrátí do akustické podoby kapely, uspávanka, která ještě více vynikla na fenomenálním unplugged albu... Territorial Pissings... kytary nahrané z mixpultu rovnou do zesilovače, jak praví (pravdivá) legenda, nejostřejší možný punkrockový nářez... skoro neuvěřitelné, že taky takhle hrála tehdy už nejprodávanější kapela světa... Drain You - kdyby se vás někdo zeptal, co je 100% Nirvana, pusťte mu tuhle skladbu - má všechno, hlavně fantastickou gradaci a "úchylnou" psycho mezihru, nese se zhruba v nejlepším duchu Lithium či In Bloom. Dokonale spojené riffy s výrazným melodicky zaměřeným vokálem Kurta... Lounge Act - melodická, na jednoduché harmonii postavená skladba, kde už promlouvá další velký Kurtův vzor - Beatles. Nic na tom nemění ani přechod jeho melodického hlasu v řev ve druhé polovině. Stay Away - znovu basovou kytarou uvozená melodická palba, jejíž refrén asi jen tak z hlavy nedostanete... neodolatelné a jednoduché až do konce. On A Plain - další beatlesovsky orientovaná skladba, hlavně v harmoniích Kurtova hlasu, ale i ve stavbě riffů vás to zavane kamsi do Liverpoolu 60. let. To ale Nirvana opět slila s poctivým sabbatovským riffem... Pokud Kurt neustále zmiňoval tyto dva inspirační zdroje, tady je máte na jednom písku. Závěrečná Something in the Way je přece jen jinde - zahloubaná, nervní, akustická balada, často na albu přehlížená v té vichřici všude okolo. Zdrcující, maximální působivé, jakoby pohřbívající všechny naděje... překvapivě uměřený závěr tohoto hudebního tornáda...

Když si promítnu nával emocí, které ve mně tohle album pravidelně probouzí, asi nepřipadá v úvahu jiné než maximální hodnocení. Za Kurta mluví ne nějaký stupidní výstřel z pistole, ale geniální hudba, která je mimojiné zakleta v drážkách třeba tohoto alba. Hudba, která musela probudit i mrtvoly...